Princ Waleský s hlavou skloněnou nad papírem kreslí podle předlohy. Musí. Jeho otec totiž zastává názor, že člověk je dostatečně vzdělaný jedině tehdy, když umí malovat. Václav Hollar cítí před svým vznešeným žákem rozpaky. Teprve když se ponoří do práce, zapomene, koho má vlastně před sebou.
Talentovaného rytce Václava Hollara (1607–1677) si v roce 1633 v Kolíně nad Rýnem všimne lord Thomas Howard z Arundelu (1586–1646). Anglický diplomat nabídne Hollarovi svoje ochranná křídla.
Umělec se usazuje v jeho londýnském domě… Howard ale má se svým oblíbencem ještě smělejší plány.
Rád by, aby se nadaný Čech prosadil i na dvoře tehdejšího anglického panovníka Karla I. Stuarta (1600–1649), jenže Hollarovo entrée v královském paláci se příliš nepovede.
Pro svoji první grafiku vytvořenou v Anglii si jako předlohu vybral básníka Johna Miltona (1608–1674). Na tom by nebylo nic špatného, nebýt jedné maličkosti – Milton patří do skupiny puritánů, tedy odpůrců vládnoucí dynastie Stuartovců!
„Neuvěřitelné!“ rozčiluje se král, když si prohlédne Hollarovo dílo. Ačkoli je sám znalcem umění a kvality grafického listu dokáže ocenit, teď se zdá, že všechny šance talentovaného Čecha pohořely na politicky nevhodném tématu.
Hodiny jako pracovní nástroj
Špatný výběr tématu ke zpracování ale není jediným Hollarovým problémem na ostrovech. Na královském dvoře totiž pracuje i vlámský malíř Anthony van Dyck (1599–1641). Třebaže tu má téměř neotřesitelné postavení, bojí se konkurence.
Co kdyby se ten přivandrovalec z nějaké Prahy vetřel se do královy přízně?! Už tehdy je totiž Hollar v Londýně velice proslulým a vyhledávaným rytcem, který nepracuje jenom pro Arundela.
Zakázky získává i od prodejců grafik, kteří vždycky najdou dost zájemců ochotných zaplatit za jeho rytiny. Překvapivě ale Hollar není placen za dílo, nýbrž hodinově. Za hodinu práce dostane čtyři pence. Na jeho stole proto vždy stojí přesýpací hodiny, jimiž si měří čas.
Věčný kritik
Van Dyck má strach, že by ho cizinec ze středu Evropy mohl nahradit na královském dvoře, a tak jeho díla kritizuje, kudy chodí. Hollar totiž dostává za úkol vytvářet z malířových obrazů grafické listy. Nikdy se ale zadavateli nezavděčí.
Van Dyck považuje jeho dílo málokdy za dostatečně kvalitní. Přitom „jeho (Hollarovo – pozn. red.) oko hledalo v obrazech kreslířské základy, prvotní principy výtvarně umělecké. Transkripce malby v grafiku nebyla mu pouhým přeložením do jiného tónu.
Bylo to, jako by se měl smyčcový koncert přednésti na cembalu,“ líčí pražský, německy píšící historik umění Johannes Urzidil (1896–1970). Neprůbojný Hollar nemá šanci připravit světáckého Van Dycka o jeho výsostné postavení.
Navíc rytce tehdejší společnost považuje spíše za řemeslníky než za skutečné umělce.
Nechá se naverbovat
Naštěstí se podaří zlomit počáteční nedůvěru krále Karla I. Stuarta vůči Hollarovi. Talentovaného grafika nakonec uvítá na svém dvoře. Přijímá ho, aby učil kreslit jeho syna, budoucího krále Karla II. (1630–1685).
Nikdo dodnes netuší, jak lekce vladařské výuky přesně probíhaly. Jediným dokladem, že se skutečně konaly, je deník s princovým znakem, dnes exponát v Britském muzeu. Obsahuje kresby a předlohy – ty jsou Hollarovým dílem.
Chvilky, kdy se princ společně s českým grafikem sklánějí nad stolem a Hollar opravuje budoucímu králi kreslířské chyby, ale utečou jako voda. Události bohužel mezitím získávají rychlý spád. V Anglii roku 1642 vypuká občanská válka.
Spousta lidí, kteří byli ve spojení s královskou rodinou, raději utíká. Grafik Hollar se ale rozhodne jinak. Nechává se naverbovat do vojska roajalistů. Brzy je ovšem zajat a nakonec se spasí útěkem na evropskou pevninu.
