Pod pochmurným nebem a za řevu dozorců se na apelplacu řadí holohlaví muži. Na jejich mundúrech svítí barevné trojúhelníky. Zatímco žlutý mají Židé, červený političtí vězni, fialový svědci Jehovovi a hnědý Romové, ten růžový je vyhraněn pro homosexuály. A právě ti pocítí brutalitu bachařů jako první.

Vedle homosexuálů nosí růžový symbol také bisexuálové, zoofilové a pedofilové. Kvůli tomu patří mezi nejnižší vrstvy v koncentračním táboře. V době začínající druhé světové války režim uvězní na 15 000 homosexuálů, z nichž se 60 % nedožije osvobození.

Svět se o zrůdnostech na nich dozví jen z kusých vzpomínek, mezi kterými jsou i ty od Rudolfa Brazdy (1913–2011) jednoho z posledních přeživších homosexuálů z koncentračních táborů.

Kazí mládež!

Když v roce 1871 vzniká Německo, vchází v platnost také paragraf s číslem 175. V něm stojí, že muži, kteří se dopustí nepřirozené neslušnosti (tedy lásky ke stejnému pohlaví), musí počítat s pobytem ve vězení.

S nástupem Adolfa Hitlera (1889–1945) k moci se rozjíždí doslova hon na homosexuály. Část zatčených míří koncem do koncentračních táborů. Za ostnatým plotem zažívají muka. Kromě opovržení od ostatních vězňů je mlátí sadističtí bachaři.

Bojí se jich však dotknout, protože věří, že homosexualita je nakažlivá. Aby dozorci gaye odlišili, nechávají jim na mundúr nejdříve našít písmeno „A“, které odkazuje k vulgárnímu označení pro homosexuály. Od roku 1938 mají svůj trojúhelník s růžovou barvou.

Chování bachařů se liší tábor od tábora, v Mauthausenu je chtějí zahubit za pomoci práce. V Sachsenhausenu pro změnu v roce 1942 většinu gayů nechají jednoduše popravit.

Jinde platí za pokusné králíky, takový pseudovědec Carl Værnet (1893–1965) jim zkouší změnit orientaci skrze pervitin.

Přežil.

V koncentračním táboře končí také osmadvacetiletý pokrývač Rudolf Brazda. Proti paragrafu 175 se proviní dvakrát, když svůj delikt zopakuje – putuje 8. srpna 1942 do Buchenwaldu. Kvůli růžovému trojúhelníku je zařazen na těžkou práci v kamenolomu.

„Zamiloval se do mě jeden z dozorců, a tak mě přeřadil jinam,“ vzpomíná Brazda, který válku přežívá díky náhodě.

„Měl jsem se účastnit pochodu smrti, ale ukryli jsem se do vepřína, kde jsem zůstal asi 3 týdny,“ popisuje neuvěřitelné štěstí vězeň číslo 7952. Více než 50 let drží svůj příběh v tajnosti, veřejnosti ho poprvé vypoví v roce 2008 při odhalení památníku homosexuálním obětem nacismu.

Nezrušený paragraf

Zlepšení společenského kreditu nenastává ani po válce, protože zákon zakazující homosexualitu zůstává v platnosti až do roku 1972. V té době celou komunitu poblázní memoáry Heinze Hegera (1915–1994), který píše o růžové trojúhelníku a ústrcích, jenž zažil v koncentračním táboře.

V západním Berlíně se okamžitě rozjíždí aktivity, kdy protestující nosí právě symbol z dob nacismu. Díky tomu je nesmyslný zákon zrušen, trojúhelník se postupem stává znakem homosexuální hrdosti a identity. Časem ho ale vytlačí duhová vlajka.