Oblastí Povolží se v 18. století šíří proud chlystů, kteří se oddávají hromadným sexuálním obřadům – věří totiž, že společně mohou zplodit dalšího Krista nebo Bohorodičku.

V 60. letech se od nich oddělí sekta skopců, kteří naopak chtějí dosáhnout očisty, a to poněkud drastickým způsobem…

Její pravděpodobně psychicky narušený zakladatel Kondratij Selivanov (asi 1730–1832) zásadně nesouhlasí s hříšným způsobem života a vyznává přísný asketismus. Se základními pravidly chování, které by odpovídalo jeho náboženskému vyznání, se však nespokojí.

V urputné snaze vyvarovat se jakémukoli tělesnému pokušení se sám vykastruje a stejný zákrok požaduje i po svých stoupencích! Jedině tak totiž mohou v tomto světě dosáhnout vykoupení.

Puritánství sice v církvi není žádné cizí slovo, skopcům se ho ale podaří vyhnat do pořádných extrémů.

Náprava biblického prohřešku

Členové tvořící pevné jádro sekty se začnou dobrovolně mrzačit – muži si uřezávají údy, ženy své vnější pohlavní orgány. Některé z nich si navíc odstraňují i ňadra, nebo alespoň bradavky. To vše za zvuku odříkávaných náboženských textů a modliteb.

„Kristus je probuzen!“ zazní na konci každého rituálu, načež jsou odstraněné části těla spáleny v ohni.

Skopci totiž uznávají myšlenku, že varlata a ňadra vznikla z půlek zakázaného ovoce, které k hříchu zlákalo Adama s Evou, a které vedlo k jejich vyhnání z ráje. Pokud se tedy těchto „nečistých“ partií zbaví, prvotní hřích tím napraví.

Věrní kolegové

A co když se najde takový jedinec, který k sebepoškození nenajde odhodlání? Může se spolehnout na speciálně určené kolegy, kteří putují mezi vesnicemi a jsou připraveni méně odvážným pomáhat.

Přestože jsou skopci od samého počátku své existence důsledně pronásledováni, jejich hnutí se stále šíří. Carské Rusko proto dopadené členy začne posílat do vyhnanství na Sibiř.

Občas se ale štěstěna smiluje prostřednictvím mírnější formy trestu – někteří muži jsou donuceni obléknout se do ženských šatů a pro zábavu ostatních v nich cestovat mezi vesnicemi.

Exil? Ten je nezastaví

Do exilu později putuje i sám Selivanov. Jeho následovníci věří, že se jednoho dne vrátí, přičemž ho bude provázet zlatý déšť. Když se po více než 20 letech skutečně vrací, neputuje na žádný piedestal, ale rovnou mezi zdi blázince.

Tam ho nechá zavřít car Pavel I. (1754–1801), kterému se návrh jeho vlastní kastrace ani trochu nezamlouvá.

Když ho ale na trůně vystřídá Alexandr I. (1777–1825), Selivanov nejen že znovu ochutná svobodu, dokonce se mu podaří vetřít se do vysokých aristokratických kruhů. V patách mu jsou i jeho věrní stoupenci, na které nyní žádný policista nesmí vztáhnout ruku.

Čeho je moc, toho je příliš

Časem však přetečou nervy i shovívavému Alexandrovi, který roku 1820 nechá šíleného sektáře zatknout a poslat do kláštera, kde stráví zbytek života.

I takovou překážku zbytek skopců překoná a jejich praktiky se dokonce na nějaký čas stanou součástí běžného života ruské chudiny. Mračna se nad nimi nakonec přeci jen začnou stahovat s nástupem bolševiků, kteří se rozhodnou všechna náboženství potlačit.

Sektu se tak postupně podaří zlikvidovat. Tedy téměř – podle některých historiků dodnes v nízkém počtu žijí v odlehlých oblastech Ruska a Rumunska.