Car chodí spát se slepicemi, a tak už v osm hodin večer musí být v celém Petrohradě tma jako v pytli. Kdo bude svítit, se zlou se potáže. Stejně jako ten, kdo se odváží tančit valčík nebo nosit frak. Pětiletá vláda Pavla I. nad Ruskem připomíná tyranii.
Kateřina Veliká (*1729) umírá 17. listopadu 1796. Místo aby ronil slzy, její jediný syn Pavel (1754–1801) nyní zběsile hledá matčinu poslední vůli s jediným cílem:
„Musím ji zničit.“ Je přesvědčen, že mu carevna v závěti upřela nárok na trůn. Jejich vztahy nebyly nikdy ideální…
On je zákon
Pavel se o vládu ale obává zbytečně. Bez potíží je uznán za Kateřinina dědice. Okamžitě ruší většinu zákonů, které jeho matka vydala. Osoby, jež se za Kateřininy vlády ocitly v nemilosti, jsou pozvány zpět ke dvoru.
„Tady je váš zákon!“ udeří se nový car rázně do prsou, když se ho jeden z dvořanů snaží upozornit na právo. Ruské šlechtě jde z Pavlovy vlády brzy hlava kolem.
Car jí pohrdá a snaží se ji změnit, aby ubylo intrik a korupce. Metody, které k tomuto bohulibému činu zvolí, jsou však prapodivné. Mužům u dvora například přikazuje nosit místo fraků kabáty se stojatým límcem, přičemž manžety s ním musejí barevně ladit.
Běda tomu, kdo neuposlechne! „Byl v dobrém rozmaru – ráčil mi říci – hlupáku!“ sděluje příteli po jednání s carem jeden z jeho ministrů. Pavel si s nikým nebere servítky.
S Napoleonem chce Indii
Ze zpráv, které zahraniční vyslanci posílají z Ruska domů, je brzy na rozpacích i celá Evropa. Pavlovi se začíná přezdívat „ruský Hamlet“. Jen stěží lze uvěřit, že kroky, které činí, by udělal psychicky zdravý jedinec.
Krátce po svém nástupu na trůn se rozchází s protifrancouzskou koalicí, do níž Rusko ještě za vlády Kateřiny patřilo společně s Rakouskem a Velkou Británií.
Pavel sice není příznivcem Velké francouzské revoluce, ale Napoleon (1769–1821) ho skrze své diplomaty okouzlí. Jeho portréty si car vyvěšuje ve svých pokojích a dokonce s ním na dálku plánuje společnou operaci v Indii, britské kolonii. Kromě ruské šlechty ho však v té době už má plné zuby i armáda…
Závěs ho nezachránil
Na svém sídle v Gatčině asi 50 kilometrů od Petrohradu pravidelně drezíruje vojáky při přehlídkách, jako to dělával jeho otec Petr III. (1728–1762). Každé ráno se musejí konat nástupy. Běda tomu, kdo bude špatně mašírovat.
Jednou se Pavlovi zdá, že celý regiment pochoduje nějak nesourodě, a tak ho za trest nechává poslat na Sibiř. Když oddíl vyhnanců ujde zhruba 15 kilometrů, car si vše rozmyslí a volá muže zpět… Přátelé carovi postupně ubývají.
Těm několika nejvěrnějším, kteří mu zbudou, ale Pavel rozdává takové bohatství, o němž se nesnilo ani všem Kateřininým milencům za více než 30 let její vlády dohromady.
„Musíme tomu učinit přítrž,“ domlouvají se carovi sokové z nejvyšších kruhů ruské šlechty i armády. Uprostřed noci 23. března 1801 kráčí potemnělou chodbou carského paláce skupina vysokých důstojníků. Stráž u dveří Pavlovy komnaty snadno odstraní.
Vyděšeného cara údajně naleznou v úkrytu za závěsem. Předkládají mu abdikační listinu k podpisu. Pavel vzdoruje. Dochází k zápasu. Jeden z útočníků propíchne cara mečem. Dalšího ho škrtí. Kopou do něj jako smyslů zbavení, dokud nevydechne naposledy.
