Jeho příběh se jeví strhující i dneska, natož v 1. polovině 14. století. Čech, který doputoval až na kraj světa, ale dlouho zůstal v zapomnění. Český překlad díla se kvůli jedné napodobenině dostal do rukou našich čtenářů až ve 20. století.
Když český král Přemysl Otakar II. (kolem r. 1233–1278) roku 1270 ovládne Korutany a Furlánsko (sever Itálie) a usadí v dnešním italském Pordenone posádku, jako voják zde slouží jistý Čech jménem Matuš.
S místní ženou zplodí syna, který se později proslaví jako mnich Odorik z Pordenone (1271/1286–1331) nebo Oldřich z Čech.
Stává se vyslancem papeže Jana XXII. (1244–1334), který hodlá obnovit diplomatické styky Říma s Persií a Mongolskem.
Příběhy umírajícího starce
Odorik se proto roku 1316 vydává na dalekou cestu, během které se setká například i s kanibaly, jichž se ptá: „Proč vy, kteří vypadáte jako lidé rozumem nadaní, jíte sobě rovné?“ Dorazí i do Pekingu, kde stráví tři roky.
Když se vrací zpátky do domovského Pordenone, nikdo mu jeho zážitky nevěří. Míří zpátky k papeži, dojde však jenom do kláštera v Padově. Tam příběhy vyčerpaného, umírajícího starce sepíše páter Guillelmus de Solagna.
Cestopis se rychle šíří a překládá do mnoha jazyků. Dočteme se v nich spoustu zajímavostí včetně praktik svazování ženských nohou v Číně, kde líčí, že „známkou noblesy u žen jsou v Číně co nejmenší nohy.
Sotva se dívka narodí, svážou jí obě chodidla s dolů zahrnutými prsty tak pevně, že nemohou růst, jak by měla.“
Čtenářská senzace
Snad lutyšský lékárník Jean Burgogne (1300–1372) v proslulém cestopise líčí osudy sira Johna Mandevilla. Jenže celý spis je nejspíš jen pouhou napodobeninou líčení Odorika z Pordenone.
Burgogne se případnou podobnost snaží maskovat tím, že hodně popouští uzdu fantazii. Čtenáři jsou ale nadšení.
Zřejmě i kvůli tomu, jeho dílo doslova převálcuje původní Odorikovo vyprávění (rád si v něm čte ale třeba takový Kryštof Kolumbus a opatřuje ho vlastními poznámkami). Proto také český překlad mnichova cestopisu vychází poprvé až ve 20. století…
