Zaskočí mu sousto a marně se snaží opakovaným kašláním dostat ho ven. Chybí mu vzduch a jeho obličej povážlivě rudne. Přítomní na císaře Rudolfa II. jenom vyděšeně zírají. Konečně se někdo zvedne a rázně ho praští do zad. Kousek jídla vylétne ven. 

Už v 16. století vládne v madridském královském paláci El Escorialu přísný dvorský ceremoniál, který dostane přízvisko španělský. Brzy ho přejmou i spříznění vídeňští Habsburkové.

Může za to tak trochu Rudolf II. (1552–1612), který je s bratrem Arnoštem (1553–1595) vychováván právě ve Španělsku u svého strýce Filipa II. (1527–1598).

S sebou domů do Vídně si později přiveze i balíček vštěpovaných pravidel chování. „Je to ten nejsmutnější dvůr na světě.

Vlastně je to spíš vězení,“ posteskne si přitom na adresu madridského prostředí sama Filipova třetí manželka Alžběta z Valois (1545–1568).  

Na králova koně nesedej 

Proč se vlastně dvorní protokol zrodil? Ve hře není jenom zdůraznění majestátu moci, aby i ten nejprostší poddaný pochopil, kdo je vlastně král.

Francouzský historik Marc Bloch (1886–1944) na základě svých výzkumů upozornil na to, že panovníkům byla často připisována schopnost léčit pouhým dotekem.

V důsledku toho se stávali nedotknutelnými a lidé kolem nich měli strach, že by je ohrozili byť jenom pouhým přiblížením se k nim, a oni by ztratili svoji nadpřirozenou moc.

Proto se fyzický kontakt s králem, kterému nepředcházel rozkaz, velice tvrdě trestal.

Zvláštní kouzlo se vztahuje i na věci, které náleží vladaři, i když je třeba vzal do ruky jenom jednou. „No tom koni seděl král,“ okřikne podkoní nového pacholka, který si při úklidu královských stájí pohladí krásného bělouše.

Všechno naštěstí tentokrát skončí domluvou, ale kdyby se pokusil koně osedlat a vyskočit na něj, čekala by ho jistá smrt.  

Zrádná nedotknutelnost 

Naprostá nedotknutelnost habsburských vládců ovšem vede k jejich úplné izolaci od okolního světa. Mnohdy přes filtr etikety a pochlebujících rádců vůbec netuší, co se v jejich zemi děje.

Navíc se snadno dostanou do prekérních situací, kdy může být ohrožen jejich život, i zdánlivou maličkostí, která se dá snadno vyřešit, tedy pokud by se zrovna nejednalo o krále.

Přesně takový případ z jedné audience popisuje současná historička Marie Koldinská: „Rudolfovi zaskočilo sousto a začal se dusit.

Nikdo z přítomných – kromě Haranta to byl ještě Vilém Slavata a panovníkův osobní lékař – však neměl odvahu zasáhnout.“ Osobní lékař proto naléhá na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621): „Udělejte něco. Musíte ho praštit.“ Rudolfovi zatím málem nastává poslední hodinka…   

Odměna místo trestu 

Pan Kryštof Harant se až po dlouhém doktorově přesvědčování nakonec zvedne a pořádnou herdou do zad vrátí císaře zpátky do života. Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) zatím upadl do šoku a ani nehlesne.

Sám by si nic podobného nedovolil. Kryštof Harant tentokrát za porušení protokolu ale nebude potrestán. Naopak. Císař si je dobře vědom, že nebýt jeho zásahu, nejspíš by nepřežil. Zachránce proto dostane pochvalu a odměnu ve výši 4000 tolarů. Za jiných okolností by ale taková rána vladaři měla úplně jinou dohru.