Objev struktury DNA patří k největším průlomům moderní vědy. Jména Jamese Watsona, Francise Cricka a Maurice Wilkinse jsou s ním neodmyslitelně spjata a v roce 1962 byla oceněna Nobelovou cenou.

V pozadí tohoto úspěchu však stála i práce britské vědkyně Rosalind Franklinové, jejíž přínos byl dlouho nedoceňovaný. Její příběh ukazuje nejen složitost vědecké spolupráce, ale i to, jak snadno může zásadní práce zůstat ve stínu.

Objev dvojité šroubovice DNA znamenal zásadní zlom v chápání dědičnosti a položil základy moderní genetiky. K tomuto poznání vedla kombinace teoretického uvažování, experimentálních dat a týmové práce.

Jednou z klíčových osobností, které se na cestě k objevu podílely, byla britská biofyzička Rosalind Franklinová.

Precizní vědkyně s výjimečným talentem

Rosalind Franklinová (1920–1958) se specializovala na studium molekulární struktury pomocí rentgenové difrakce.

Po studiích v Cambridge nastoupila na King’s College v Londýně, kde se věnovala výzkumu DNA. Právě zde v roce 1952 pořídila mimořádně kvalitní rentgenový snímek DNA, později známý jako Fotografie 51.

Snímek zachycoval charakteristický křížový difrakční vzor, který naznačoval spirálovité uspořádání molekuly a poskytoval důležité informace o jejích rozměrech. Šlo o jeden z nejpřesnějších experimentálních důkazů struktury DNA, jaký byl tehdy k dispozici.

Franklinová však byla známá svou vědeckou pečlivostí a před zveřejněním závěrů chtěla mít všechny výpočty a interpretace dokončené.

Spolupráce, napětí a sporný moment

Na King’s College spolupracovala Franklinová mimo jiné s Mauricem Wilkinsem. Vztahy na pracovišti však nebyly ideální a panovalo zde napětí ohledně rozdělení rolí i autorství. V tomto kontextu se odehrál dnes často diskutovaný moment: Wilkins bez přímého vědomí Franklinové ukázal Fotografii 51 Jamesi Watsonovi.

Watson a Crick v té době pracovali v Cambridge na teoretickém modelu DNA. Pohled na snímek jim pomohl potvrdit, že jejich hypotéza dvojité šroubovice je správná.

V roce 1953 pak v časopise Nature vyšly tři články současně – práce Watsona a Cricka, článek Wilkinse a kolegů a také studie Rosalind Franklinové s Raymondem Goslingem. Ačkoli byly publikovány ve stejném čísle, právě model Watsona a Cricka se stal nejznámějším.

Historici vědy se dodnes neshodují v tom, zda bylo nakládání s Fotografii 51 eticky problematické, nebo odpovídalo tehdejším zvyklostem. Jisté však je, že Franklinové experimentální data byla pro pochopení struktury DNA mimořádně důležitá.

Předčasná smrt a Nobelova cena

Rosalind Franklinová zemřela v roce 1958 ve věku pouhých 37 let na rakovinu vaječníků. Existují domněnky, že k jejímu onemocnění mohlo přispět dlouhodobé vystavení rentgenovému záření, což však nelze s jistotou prokázat.

O čtyři roky později, v roce 1962, byla za objev struktury DNA udělena Nobelova cena Watsonovi, Crickovi a Wilkinsovi. Pravidla Nobelovy nadace neumožňují udělování cen posmrtně, takže Franklinová by ji nemohla získat ani v případě, že by byla nominována. Její jméno tak v oficiálním ocenění chybí.

Odkaz, který přetrval

V následujících desetiletích se díky historikům vědy a životopiscům začal význam práce Rosalind Franklinové znovu dostávat do popředí.

Dnes je považována za jednu z klíčových postav výzkumu DNA a za vědkyni, jejíž přístup se vyznačoval mimořádnou přesností a intelektuální poctivostí.

Její příběh nepředstavuje jednoduché rozdělení na viníky a oběti, ale spíše připomínku toho, jak složitý a lidský proces vědeckého poznání je.

Rosalind Franklinová zanechala trvalou stopu v biologii a její práce zůstává nedílnou součástí jednoho z největších objevů 20. století.