Dnes ho bereme automaticky, když začne pršet, sáhneme po deštníku. Jenže po staletí šlo o luxusní symbol moci a elegance, který patřil především ženám a aristokracii. A muži? Ti raději promokli, než aby riskovali posměch.

Deštník se objevuje už ve starověkém Egyptě, Číně nebo Mezopotámii, ale ne jako ochrana před deštěm. Slouží hlavně jako slunečník a znak společenského postavení. Nosí ho králové, šlechta a náboženští vůdci, zatímco obyčejní lidé stojí na slunci bez ochrany.

V některých kulturách je dokonce vyhrazený jenom panovníkům, například v Asýrii smí být pod slunečníkem pouze král. Deštník tak není jenom praktická věc, ale s trochou nadsázky se dá označit jako „pohyblivý stín rozprostírající se kolem trůnu“, který říká: tenhle člověk je důležitý.

Dámský doplněk, který správní chlapi nechtějí

Když se deštník dostává do antického Řecka a Říma, mění se jeho význam, stává se módním doplňkem žen. Muži ho začínají vnímat jako něco zženštilého a nedůstojného. Tento předsudek přetrvává i v Evropě po staletí.

Ještě v 18. století je v Anglii běžné, že ženy deštníky používají, zatímco muži raději zmoknou. Použití deštníku vnímají jako slabost a narušení mužské identity. Společnost totiž očekává, že „správný muž“ nepohodlí vydrží i za cenu promočeného kabátu.

Muž, který změnil pravidla

Zlom přichází až kolem roku 1750, kdy anglický cestovatel Jonas Hanway (1712-1786) začne demonstrativně chodit po Londýně s deštníkem. Lidé se mu smějí, pokřikují na něj a považují ho za podivína.

Hanway se ale nevzdá a právě jeho vytrvalost postupně mění společenské normy. Během několika desetiletí se deštník stává běžnou součástí života mužů . Z někdejšího symbolu luxusu a „nepatřičného“ doplňku se tak stává nenápadný každodenní společník.