Křivolaké uličky Starého Města ozařují plynové lampy, kočičí hlavy se lesknou kapkami, které zde zanechává tající sníh. Teplé světlo petrolejových lamp se line z otevřeného průchodu a vývěsní štít hlásá, že právě tady se nachází vyhlášený hostinec „U Broučků“.
Hovor se ale tentokrát nestáčí k pomluvám sousedů, ale k událostem v daleké cizině. „Už se to mele i v Paříži. To za chvíli přijde i k nám,“ praví pan domácí, zatímco jej ostatní utlučou klobouky. „Nesýčkujte, milý pane. Co by k nám chodilo? Je to jenom křik ve větru, nic víc.“
V jedné věci mají pánové u hospodských povídaček pravdu a v jedné se pletou. Skutečně se to mele v Paříži, a to poté, co v lednu vypukne povstání, které vede k uznání ústavy. V té samé době to totiž jiskří v celé Francii.
Hospodářská krize předchozího roku a vláda Ludvíka Filipa Orleánského (1773–1850), která se od liberálních myšlenek stále více kloní k těm konzervativním, vedou k tomu, že Pařížanům v únoru bouchnou saze, krále svrhnou a vyhlásí republiku.
A zatímco nová vláda dělá pořádek v pařížských ulicích, ruší otroctví v koloniích, trest smrti za politické zločiny nebo zavádí svobodu tisku, v sousedních státech to vede k pořádnému nepořádku. Požár zvaný „revoluční rok 1848“ už nejde uhasit.
Evropské turné
V březnu nespokojenost dorazí i do Německa, kde jsou v mnoha státech nastolovány liberální kabinety a chystají se svobodné volby, ze kterých vzejde Frankfurtský parlament, vůbec první demokratický sněm v německých zemích.
„Chceme mít svobodu psát o čemkoliv, aniž bychom se museli bát vězení,“ bouří se novináři, a je jim proto garantována svoboda tisku. Naopak v Polsku jsou přípravy k povstání prozrazeny a nedojde prakticky k ničemu – a to málo vyřeší střelba do lidí.
A není tedy vůbec s podivem, že navzdory „pivním moudrostem“ provinčních pražských měšťanů ta bouře dorazí i do Rakouska.
Nejlepší nejhorší panovník
Rakousku v té době vládne Ferdinand I. Dobrotivý (1793–1875). Je to mimochodem už pátý Ferdinand na českém trůnu. Jeho příběh není vůbec jednoduchý. Až do devíti let totiž nedostane žádné vzdělání.
„Jeho mysl je tak slabá, že by to nezvládl,“ prohlašují lékaři. I díky tomu je Ferdinand pomalejší, a když není nikdo cizí v doslechu, padají i slova o hlupácích a duševně chorých. Ale není to pravda.
Nakonec Ferdinand hovoří pěti jazyky, miluje hudbu, zajímá se o techniku nebo botaniku. Ale vláda mu bude dělat potíže. Na tu ve skutečnosti nemá. „Je to proto, že jeho prarodiče byli bratranci. Příbuzenská demence,“ koluje šeptem v podhradí.
Když Ferdinand nastupuje na trůn, umírající otec mu dá poslední radu: „Ve všem poslouchej své rádce. Nikdy nic nedělej bez nich!“
Dva kohouti na jednom smetišti
Císař se téhle rady drží. Utvrdí ho v tom i fakt, že rádce mu vybere otec ještě před tím, než odejde. V čele státní rady stojí dva mocní mužové.
Klemens Wenzel von Metternich (1773–1859), zapřisáhlý monarchista a zastánce konzervativního křídla, a František Antonín Kolovrat (1778–1861), který je představitelem umírněných liberálů.
Ti dva si vjedou do vlasů pokaždé, když mohou, a vzájemně si blokují svá rozhodnutí.
Dobromyslný, ale slabý císař si s tím poradit nesvede, nepřikloní se ani na jednu stranu a třicátá léta devatenáctého století, jsou tak pro monarchii obdobím stagnace a pomalu rostoucí krize.
Rozevírají se také nůžky mezi vrchností a poddanými, a rostou i spory mezi Němci a Čechy. Není divu, že v březnu 1848, když lidé vycítí příležitost, se rozhodnou tenhle stav změnit.
Svobodná Vídeň
V reakci na dění v Paříži i jinde se ve Vídni sejde petiční hnutí. Odvaha mu nechybí. Petici s požadavky předají devátého března. To vyburcuje i české politiky, kteří svolají na jedenáctého března sjezd do Svatováclavských lázní v Praze.
Sejdou se zde měšťané, učitelé a vědci a žádají v té době věci nevídané.
Žádost obsahuje požadavek na svobodné vyznání víry, větší autonomii pro české země v rámci monarchie, zrovnoprávnění češtiny a němčiny, svobodné volby do místních samospráv i svobodný tisk, možnost vykoupení z roboty i úpravu daní.
Nanečisto
Když dolnorakouská sněmovna projednává obsah obou petic, pod okny paláce se sejdou lidé, aby byli svědky té důležité události. To ale poplaší hlídkující vojáky, kteří vystřelí pár varovných výstřelů.
Jenže ne všechny jsou jenom varovné – a na ulici teče první krev. Císař splní většinu požadavků, odvolá Metternicha a slíbí vydat novou ústavu. Několik měsíců vládne klid – ale když císař ústavu skutečně vydá, není s ní spokojen nikdo.
„To není plný text, ale jenom návrh pro další jednání,“ prohlašuje, ale svá slova vzápětí popře útěkem z Vídně do Innsbrucku. Zatímco se v Praze střílí a v Celetné ulici rostou barikády, zatímco to znovu bouří ve Vídni, císař dál ustupuje. Nakonec znovu utíká, tentokrát do Olomouce.
Na smetiště dějin…
Situace se dál komplikuje, a nakonec Ferdinanda postaví před hotovou věc. „Nejste v dobré pozici, milosti. Pokud chcete Rakousko zachránit, vzdejte se trůnu.“ A Ferdinand, pamětliv rad svého otce, rádce poslechne a abdikuje.
Nakonec dožívá v Praze, kde chodí na procházky, dětem nabízí lízátka a žebrákům mince. Ale v roce 1848 o lízátka ještě nikdo nestojí – důležitější je otázka, kdo se dostane k moci. Ferdinandův bratr se vlády zřekne, a tak se na scéně objevuje úplně nová figura.
Osmnáctiletý mladíček František Josef I. (1830–1916) ale není zázračnou střelou z čistého nebe. Už od útlého mládí je připravován na vládu, pečlivě se učí a politickou výchovu do něj vtlouká sám kníže Metternich.
Pevnou rukou
Přestože se v dějinách vyloupne skoro z ničeho, jeho důkladná příprava brzy nese své ovoce. „Panovník má vládnout, ne sebou nechat vláčet,“ myslí si a razantně ruší jedno reformní ustanovení za druhým.
Podaří se mu revoluční nálady zklidnit a odpor zadupat do země. „Mou povinností je zamezit dalším revolucím a oslabování země.“ Po kratičké liberální přestávce se monarchie stává znovu absolutistickou.
Stabilitu přinese i fakt, že se František Josef na trůnu udrží nekonečných sedmdesát let. Trošku hořké ovoce léta roku 1848, které tolik vonělo nadějí a svobodou.
