Banánovou plantáží se rozlehne ohlušující rána. Kulka vypálená jedním z dělníků našla neomylně svůj cíl. Gorilí samice padá bezvládně k zemi. Hrůznému divadlu zděšeně přihlíží malé opičí mládě. Má modré oči a bílou srst…

Se smrtí matky se začíná odvíjet jeho pozoruhodný životní příběh. Unikátní zbarvení se pro jedinou známou bílou gorilu na světě stane darem i prokletím.

Pošlete další gorily!

Poté, co v říjnu 1966 přichází na banánové plantáži v západoafrické Rovníkové Guineji o své nejbližší, stěhuje se zhruba dvouletý gorilí samec do domu vraha své matky, kterého zaujme svým neobvyklým vzhledem.

V žalostných podmínkách rolnické chatrče živoří několik dní, než ho z jeho vězení v dosti zuboženém stavu vykoupí katalánský zoolog Jordi Sabater Pi (1922–2009). Ten nelení a unikátního gorilího albína obratem posílá do barcelonské zoo.

Na cestu mu přibalí i nové přízvisko – Floquet de Neu, tedy v katalánštině Sněhová vločka. Stejné jméno se v roce 1967 objeví pod jeho fotkou na titulní straně magazínu National Geographic. To už je z bílé gorily světová senzace.

V barcelonské zoo si však zprvu ani neuvědomují, jak jedinečný exemplář se jim dostal do rukou. V dopise dokonce požádají Sabatera, aby jim poslal další bílé gorily. Nový přírůstek projde důkladným vyšetřením, to však kromě neobyčejného zbarvení neodhalí žádné odlišné znaky oproti jeho černě zbarveným kolegům.

Jediné, na co přijdou, jsou příznaky fotofobie, v důsledku které zvíře při vystavení jasnému světlu neustále mrká a mhouří oči.

Smutná diagnóza

Není snadné s ním vyjít. Je náladový, často rozmrzelý, podrážděný a své okolí sleduje opovržlivým pohledem. I přesto se stává bílý opičák nedlouho po svém příjezdu chloubou a hlavním tahákem barcelonské zoo a neodmyslitelným symbolem španělské metropole.

Jeho podoba zdobí pohlednice i turistické průvodce po městě. Je také začleněn do několika výzkumů inteligence lidoopů. A pak přichází nové tisíciletí a s ním i jeden smutný den roku 2001. Tehdy je Sněhové vločce diagnostikována rakovina kůže.

Jeho jedinečné zbarvení se mu nakonec stává osudným. Kůže v důsledku albinismu neobsahuje tmavý pigment melanin, gorila proto zůstává nechráněna před slunečními paprsky. Následující dva roky dělají ošetřovatelé všechno možné i nemožné, aby blížící se konec alespoň o kousek oddálili.

Chřadnoucí zvíře léčí antibiotiky, antidepresivy, jeho kůži mažou všemožnými krémy, tlumícími účinky slunce. Je to však marný boj. S postupující nemocí přicházejí na řadu léky proti bolesti.

Samec s velkým S

Dne 24. listopadu 2003 se veterináři rozhodnou jeho trápení ukončit a přistupují k eutanazii. „Šlo o to zabránit extrémně bolestivé agonii,“ zdůvodní postup barcelonský starosta Joan Clos (*1949). Útěchou může být fakt, že zubatá zastihne Sněhovou vločku na prahu čtyřicítky, na gorilí poměry v pokročilém věku.

Smrtí gorilího samce přichází barcelonská zoo o svůj zbožňovaný symbol a také o světový unikát. Ačkoliv se vědci ještě za života gorilího albína ze všech sil snaží o rozmnožení jeho genetického znaku, vynaložené úsilí je k ničemu.

Jedinečný samec zplodí se třemi různými partnerkami celkem 21 mláďat. Jen šest z nich se ale dožije dospělosti. Bílou srst nezdědí ani jedno. Některým se sice zprvu objeví na rukou světlé skvrny, ty však časem mizí.