Když se roku 1307 vrací do Prahy král Jindřich Korutanský, dočká se velkolepého uvítání. Řezníci a kožešníci z města vytvoří při slavnostním ceremoniálu dlouhého hada. Tančí v rytmu bubnů a píšťal. Úplně se ponoří do víru cechovního tance s meči…
Latinské prameny se zmiňují o řeznickém cechu u nás už ve 13. století. Když roku 1310 Jan Lucemburský (1296–1346) dobývá Prahu, jeho příslušníci mu pomohou vstoupit do města, obsazeného Jindřichem Korutanským (1265/1208–1335). Za odměnu dostávají cechovní erb stříbrného lva v červeném poli.
Nejváženější řemeslo
Roku 1339 skládají přísahu zemskému podkomořímu, že už od časů krále Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278) dodržují výsadu, podle které míli od Prahy „nesmí mimo ně nikdo maso bíti a prodávati“.
Neberou mezi sebe jen tak někoho, například tzv. huntýry, řezníky bez vyučení, nepovažují za sobě rovné. Ve slavnostních průvodech mají místo hned za městskou radou – jsou nejváženějším řemeslem. Teprve v závěsu za nimi kráčí například zlatníci.
Zásady slušného chování
První cechovní erbovní listinu v Čechách řezníkům roku 1437 vystavuje Zikmund Lucemburský (1368–1437). Cechovní artikule neřeší jenom přijímání do cechu a jeho řízení.
Například třetí článek artikulí z roku 1357 popisuje zásady slušného chování a určuje tresty za nestydatosti vůči ženám. Pátý článek řeznického cechu zakazuje nekalou cenovou soutěž, šestý nařizuje kontrolu kvality masa.
