Na přelomu 19. a 20. století se v americkém státě Illinois pořádají velké trhy. Do města Galesburg přijíždí kapesní zloděj John Dawson. Má spoustu zkušeností a v davu lidí se pohybuje jako ryba ve vodě. Projít celý trh mu trvá pouhou hodinu a potom rychle zmizí se svojí kořistí.

Konští handlíři najednou zjišťují, že peněženka, kterou si pro jistotu přivázali k tělu, je pryč. Místní soudce neví, co dřív, protože jich k němu zamíří celkem jedenáct.

Sepisuje protokoly, když ho najednou překvapí posel s obálkou, na které je nápis „Ihned otevřete.“ Než se soudce vzpamatuje, už je posel pryč. Když obálku rozlepí, přečte si:

„Prosím pana soudce, aby poslal policejního zřízence k třetímu stromu po levé straně 7. ulice.

Nechť mu přinese, co na něm visí.“ Policista, kterého tam soudce vyslal, se vrací s jedenácti prázdnými peněženkami. V každé z nich najde vizitku s textem „John Dawson, kapsář.“ Tak elegantní kousek se ale povede málokdy.

John své rejdy provozuje jenom v USA, mořská nemoc mu nedovoluje vyrazit za oceán.

Univerzity pro zloděje

Pro každé řemeslo je třeba mít schopnosti, dokonce i na zloděje je nutné se vyučit! První zprávu o škole kradení máme z roku 1585. Tehdy si na londýnské ulici Smart´ s Quai otevírá výčep jistý pan Wotton.

Na tom by nebylo nic nezákonného, kdyby v jeho zadních místnostech nevychovával mladé zloděje. Využívá k tomu loutku sestavenou z kapes a váčků spojených s malými zvonky.

Jeden z chlapců se zrovna snaží z kapsy vytáhnout hrací známku, ale nešikovně zavadí o zvonek, který zacinká. „Nic neumíš, nikam nepůjdeš!“ rozkřikne se na něj Wotton.

Na lov do londýnských ulic se může vydat jenom ten, kdo umí vytáhnout z kapes a váčků hrací známky a mince, aniž by se zvonečky rozezněly.

I Francouzi se chlubí zlodějskou školou. Louis Dominique Cartouche (1693 – 1721) vytváří na počátku 18. století z 2000 pařížských zlodějů organizaci a všichni její členové se musí dvakrát měsíčně cvičit na figuríně.

V Austrálii se polepší

Králem anglických kapsářů je George Barrington (1755 – 1804), který s elegancí sobě vlastní získává přístup do nejvyšších kruhů. K otvírání kapes používá malé nožíky, jež ovládá stejně bravurně jako špičkový chirurg.

Když 18. prosince 1776 navštěvuje král Jiří III. divadlo Drury Lane, má George opravdové žně, jindy se mu zase podaří vyfouknout ruskému princi Orlovovi brilianty zdobenou tabatěrku.

Zlodějinu si vykládá po svém, prý „vybírá od bohatých jisté dávky a zajišťuje tak spravedlivé rozdělení hodnot.“ Když ale na dostizích v září 1790 ukradne zlaté hodinky, všichni už ho mají plné zuby.

Obhajoba, kterou předvede v londýnské soudní síni Old Bailey, je sice strhujícím výstupem, ale nakonec stejně společně s dalšími 160 tisíci kriminálníky odplouvá do Austrálie, přezdívané „kontinent kapsářů“. Tam se z něj ovšem stává ctihodný občan a policista.

U policie slouží bývalí trestanci

„Kapsáři jsou vždy dobře oblečeni, ačkoli musí chodit bez hůlky a nikdy nenosí rukavice.

Snaží se imitovat chování a řeč lidí vyššího stavu, což se některým z nich perfektně daří.“ říká v roce 1836 Francouz Eugène Francois Vidocq (1775 – 1857).

I on to stejně jako Barrington dobře to zná z vlastní zkušenosti, dlouho se totiž živí kradením a později patří mezi napravené hříšníky. Teprve když ho přestane bavit život štvance, jemuž neustále hrozí zatčení, přechází na stranu práva.

Stává se dokonce zakladatelem francouzské policie Brigade de Sûreté. Ironií osudu ovšem je, že z policie nakonec donucen odejít.

Jeho kolegové ho totiž obviňují, že ke spolupráci využívá bývalé trestance. On si ale myslí něco jiného, vždyť kdo jiný by měl lépe znát prostředí zločinu, než oni…