Císař Leopold II. si na rozdíl od svého staršího bratra Josefa II. neodpustí korunovaci českým králem. Při svém nabitém korunovačním programu zavítá 25. září 1791 i na zasedání Královské české společnosti nauk.

Po zahájení schůze se slova ujme český literární vědec Josef Dobrovský (1753–1829).

Svou řečí nazvanou „O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému“ panovníka přesvědčí, že slovanské národy vlastně tvoří největší část jeho monarchie a jejich oddanost a loajalita je oporou celého státu.

Jeho uctivá, i když patolízalská řeč má správný účinek.

Habsburský císař Leopold II. (1747–1792) si vezme jeho slova k srdci a už o měsíc později, 28. října 1791, vydává dekret o zřízení stolice českého jazyka a literatury na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě.

K ustavení katedry ale dojde až po Leopoldově smrti 15. května 1792. Jejím prvním vedoucím se stává český jazykovědec František Martin Pelcl (1734–1801).

Naděje odjíždí do Vídně

Prahu opouští Leopold se svou chotí 2. října 1791 a po několikatýdenním pobytu v české metropoli míří zpátky do Vídně. Češi k Leopolodovi hledí s nadějí a očekáváním.

„Obrozenci věřili, že Leopoldova vláda odčiní všechny kroky Marie Terezie a Josefa II. proti svébytnosti českého státu a že se státoprávní poměry vrátí někam do dob Karla VI.,“ píše současný historik Roman Vondra.

Češi tehdy samozřejmě ještě nevědí, že panovníkovi už zbývá sotva pět měsíců života. A během nich už toho pro ně moc udělat nestihne. Konec Leopoldovy sotva dvouleté vlády přichází překvapivě brzy.

Spekulace kolem smrti

Ráno 28. února 1792 si Leopold vyjede na koni, ale hned potom si stěžuje na prudké bolesti na hrudníku. „Potřebuje klid na lůžku a teplé nápoje,“ nařizuje lékař, podle kterého jeho pacient trpí revmatickým záchvatem. Následují čtyři pouštění žilou.

Po dalších dvou dnech v posteli to vypadá, že se císařův zdravotní stav lepšil. Jenže zdání klame. Sotva se odpoledne vzbudí ze spánku, začne se dusit a za chvíli umírá přímo v náručí své ženy.

Vše proběhne tak nečekaně, že mu kněz ani nestačí udělit poslední pomazání. Náhlá smrt vzbudí spekulace o otravě. „Byli za jeho smrt odpovědní svobodní zednáři, jezuité nebo francouzští emisaři?

Nebo ji způsobila afrodisiaka, která si sám připravil?“ přibližuje teorie o jeho konci Egghardtová.

Přišel trest za sexuální apetit?

Pověsti, podle nichž jsou za císařovu smrt zodpovědní jezuité, vycházejí z faktu, že Leopold ještě jako toskánský velkovévoda (vládl v letech 1765–1790) ve své zemi zrovnoprávnil Židy a protestanty s katolíky, což jezuitům nebylo po chuti.

Francouzským agentům a svobodným zednářům zase není vhod jeho protifrancouzská politika. V roce 1791 totiž nařizuje zostřit tiskovou cenzuru.

Chce stůj co stůj zabránit rozšiřování revolučních nálad z Francie, protože se bojí, aby revoluční myšlenky nestrhly rakouský lid. Největší kuriozitou je ale předpoklad, že císaře mohla zabít sexuální náruživost.

Sám si prý připravoval afrodiziakum, které mělo zvýšit jeho sexuální výdrž. „Důkazem“ měly být milostné dopisy hezkým Vídeňankám, které se našly v jeho pozůstalosti. Skutečnou příčinou smrti byl ale podle všeho zápal plic.