„Vypadá to tady úrodně,“ rozhlédne se spokojeně jeden z vůdců českého kmene. Druzí mu přikyvují. „Zůstaneme zde,“ volají na ženy a děti. Na všech už je patrné, že by si nejraději odpočinuli.
Planina dnešního Slánska a okolí Bílé hory u Prahy působí v první třetině 6. století slibně.
Všechny upoutá nedaleký kopec s oblým vrcholkem – hora Říp. „Měli bychom se vyškrábat nahoru a porozhlédnout se po okolí,“ přemítá stařešina. Nikdy není jisté, že v blízkosti nečíhá nějaké nebezpečí.
Jakmile se muž podívá do unavených tváří ostatních, neodváží se ale nic navrhnout. Výprava je na pokraji sil. Cesta sem nebyla jednoduchá.
Když Slované putovali z Ilýrie na dnešním Balkáně „zaráželi pevně do země zahrocené kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců a tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy,“ alespoň to tvrdí římský dějepisec Prokopios z Kaisareie (asi 490–asi 562).
Zřejmě má pravdu. Na své cestě možná Slované narazili na zbytky Langobardů, kteří během 6. století odešli do Panonie (historické území v dnešním Rakousku, Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku).
Při případném setkání s nimi byli organizovaným a bojeschopným kmenem.
I historik Dušan Třeštík (1933–2007) označuje „oblíbenou představu, že se při této migraci jednalo o jakési pozvolné prosakování skupinek mírumilovných sedláků,“ za nereálnou. Podle něj šlo o „jednorázovou, vojensky organizovanou akci“.
Nejdou s prázdnou
Tvrzení, že se Slované vydali na dlouhou cestu beze zbraní, je přinejmenším naivní. Přicházejí ozbrojení. Ženou před sebou stáda dobytka, mají s sebou slepice, nechybí jim pytle po okraj naplněné zrním. Není jich ale mnoho.
„Je podle mne omylem domnívat se, že se už někdy v první čtvrtině 6. století náhle z Moravské brány (oblast pod Beskydy a Nízkým Jeseníkem, kde Slované pravděpodobně vstupovali na naše území – pozn. red.) vyhrnuly tisíce či desetitisíce sklavinských (slovanský kmen – pozn. red.) bojovníků s rodinami, kteří jedinou akcí obsadili Čechy, Slovensko a značnou část Moravy,“ uvádí vše na pravou míru současný archeolog Luděk Galuška.
„Podle odhadů mohlo například na Břeclavsku žít okolo 1250 jedinců,“ dodává k počtu obyvatel ve 2. polovině 6. století. Kolem hory Říp to vypadá podobně. Hustota osídlení se i tady odhaduje asi na 5–6 osob na kilometr.
U vody staví velkoměsta
Příchozí se zde rozhodnou usadit. Sní něco ze zásob a po setmění půjdou spát. V příštích dnech a týdnech je čeká spousta práce. Starší muži musejí udělat průzkum okolí. Vypadají spokojeně. Nedaleko se vlní tok řeky. Vláhy tedy bude dost, a to je důležité.
„Voda je základ,“ poučuje starší muž houf hrajících si dětí. „Ať půjdete kamkoli, nikdy se neodchylujte od toku řeky. Nezabloudíte a budete mít co pít.“ Děti horlivě přikyvují a slova si vryjí do paměti.
Důležitost blízkosti vody pro Slovany potvrzují i pozdější nálezy. Například v místech dnešních Roztok u Prahy vyrostlo v 6. a 7. století úctyhodné slovanské sídliště. Kolem řeky Vltavy v délce asi 1,5 kilometru tu stávalo na 80 obydlí. Šlo zřejmě o jedno z prvních slovanských velkoměst…
Základ pro zemnici
Než se našim dávným předkům povede vesnici postavit, chvíli to ale potrvá. Nejdřív musejí vybrat správné místo. Zařídí to rodová šamanka. Kam se odplazí posvátný had z jejího košíku, tam bude pro všechny členy rodu bezpečno.
Jakmile plaz místo vybere, kdo má ruce a nohy, pouští se do budování nového obydlí. Místy narážejí na stopy staršího germánského osídlení. Různé vyvýšeniny se pro stavbu hodí. Na jedné planince rodinka o stošest hloubí jámu.
„Přestaňte, to stačí,“ přikazuje hlava rodiny Drahoš, když si prohlédne dílo svých dospívajících synů. V terénu vzniká zahloubený čtverec, jehož strany nepřekračují zhruba čtyři metry.
Když se v něm postaví dospělý muž, kouká mu mohutná hruď a hlava. Základ pro novou zemnici je hotov. Nad povrchem nemá více než 80 centimetrů.
