V chrámové kapli se roku 1732 ozývá pěvecký sbor. V moři hlasů se ztrácí zpěv šestiletého Françoise. Jeho otec i matka předpokládají, že bude pokračovat v rodinné hudební tradici. Jenže klukovi se teď honí hlavou jediná věc: „Ať už proboha skončí ta zkouška a já konečně zasednu k šachovnici!“

Ve sboru, kde roku 1732 zpívá i malý Francouz François André Danican Philidore (1726–1795), panují přísná pravidla. Nikdo nesmí šidit zkoušky a o přestávkách mezi nacvičováním jednotlivých skladeb je povolená jediná zábava:

účastníci smějí hrát šachy. Malý chlapec brzy podlehne kouzlu hry a rodiče jeho nový zájem neřeší. „Jen ať si hraje, když se mu to líbí. Hlavně, že dobře zpívá a skládá hudbu, to je důležité,“ mávne velkoryse rukou jeho táta.

Když jeho syn složí v pouhých jedenácti letech žalm pro celý sbor, nafukuje se otcovskou pýchou. Jenže François nakonec dosáhne v šachu větších úspěchů než jako hudební skladatel.

Není místo ani na věšák s klobouky

Philidorovi je sotva čtrnáct let, když se o něm šíří pověst zdatného šachisty. Ovšem jakmile usedne u šachových stolků proslulé pařížské kavárny Régence, všichni se na něho dívají skrz prsty.

„Ten cucák,“ pošklebují se zkušení šachisté po straně Philidorovi a nevěří, že by kluk sotva odrostlý dětským střevíčkům mohl konkurovat jejich mistrovství. V obrovském počtu se tu schází šachová elita.

„Až do roku 1840 bývala Café de la Régence většinou tak přeplněna šachisty a kibici, že si příchozí nechávali na hlavách klobouky, aby se ušetřilo místo,“ líčí současný německý šachista Roswin Finkenzeller (*1934).

Hrou se dá úspěšně vydělávat

Všichni brzy pochopí, že zázračného mladíka není dobré podceňovat. V roce 1747 usedá k partii v londýnské Slaughter´s Coffe House. Na protější straně stolku sedí šachový mistr Philipp Stamma (1705 – 1755) ze Sýrie.

Philidor s klidem táhne koněm na políčko g7. Stamma bere do ruky věž a váhá s příštím tahem. Napětí během partie stále roste. Když po několika hodinách hry oznámí Philidor svoje nenucené a klidné „Šach,“ přihlížející téměř nedýchají.

Poslední překážkou v dosažení šachového trůnu je teď pro Françoise Francouz Legall de Kermeur (1702 – 1792) považovaný za nejlepšího šachistu své doby.

Zdolá ho o tři roky později. Šachovou hrou se dá docela úspěšně živit, což dokázal už o století dříve Philidorův předchůdce Ital Gioacchino Greco (asi 1600 – 1634).

Ten dostával od lotrinského vévody za šachové produkce na jeho dvoře 5000 skudů (z 500 skudů se tehdy dalo rok na studiích vydržovat 26 studentů v jezuitském semináři).

Nepodceňujte pěšce!

Berlín a Postupim 1751. Představení proslulého šachového mistra si nenechá ujít ani pruský král Bedřich II. Veliký (1712 – 1786). Mistr Philidor svými simultánními partiemi oslňuje celý svět.

„Přijdete z takové duševní námahy o rozum,“ varuje ho důrazně přítel francouzský osvícenský filozof Denis Diderot (1713 – 1784), když vidí, jak si s přehledem pamatuje polohy jednotlivých figur na šachovnicích, aniž by na ně jenom pohlédl.

Jenže pro mistra je to hračka. Diderot i se svým přítelem osvícencem Jeanem le Rond d’Alembertem (1717 – 1783) spěchají, aby tuhle fantastickou událost zaznamenali do své Encyklopedie. Philidor zdůrazňuje hodnotu pěšců.

„Pěšci jsou duší hry,“ prohlašuje ve své knize Analýza šachové hry, vydané v roce 1749. Po téhle bibli šachových hráčů se doslova zapráší. V krátké době vychází dvacet jejích vydání včetně překladů do cizích jazyků.