Nacházíme se na pomezí 3. a 4. století před naším letopočtem a evropskému prostoru stále kraluje kultura starých Řeků. Ze Středozemního moře vyplouvá ambiciózní cestovatel a dobrodruh Pýtheás.

Za Gibraltarem propluje kolem dnešního Cádízu a dál na sever údajně až do arktických oblastí…

Vyspělá řecká kultura a filozofie dané doby v podstatě počítá s faktem, že Země je kulatá. S tím kalkuluje i rodák z dnešní Marseille (tehdy Massalia) Pýtheás (350–258 př. n. l.).

Dobrodruh a snad největší mořeplavec řecké éry, o němž však mají sami Řekové a později i Římané značné pochybnosti. Jeho popisy dalekých cest označují za smyšlenky a falza a mořeplavec je tak na dlouhá staletí takřka zapomenut. A nutno podotknou, že nespravedlivě.

Žárlí na něj?

Například starořecký geograf Strabón (63 př. n. l.–23 n. l.) ve svém zeměpisném díle označuje Pýthea za jednoho z „nejhorších možných lhářů“. Podobně se k Pýtheovým popisům cest staví řecký historik Polybios (200–120 př. n.

l.). Podle zastánců Pýtheových výprav může jít jen o jakousi profesní žárlivost zmíněných velikánů. Nakloněný Pýtheovým poznatkům je naopak historik Timaios (356–260 př. n. l.), který navíc žije v době, kdy má výprava probíhat. Ve svých dílech taktéž často využívá pasáží z Pýtheových poznámek.

Za cínem do Británie

Na základě děl a poznámek dávných autorů jsme dnes už schopni sestavit možnou trasu Pýtheovy plavby. Záhadou ale zůstává, na čem se dobrodruh plavil. Zřejmě prý šlo o specifický typ keltského člunu, druhou verzi představují řecké nákladní bárky.

V čem už se ale prameny shodují, je počátek Pýtheovy cesty. Po proplutí Gibraltarem se odvážlivec vydává podél Iberského poloostrova do severních vod Atlantiku. Zde doplouvá k břehům britských ostrovů, kde pravděpodobně i zakotví.

Následně se vydá podél dnešního západního britského hrabství Cornwall a pak opět severně podél britských ostrovů. Zde se údajně setkává s lidmi, kteří těží cín a obchodují s ním. Pýtheás detailně popíše, v jakých podmínkách žili a jak získávali potravu.

Bájné Thule

Ačkoli se v tento moment mohl mořeplavec vydat s cennými poznámkami zpátky do Středomoří, neučiní tak. Pluje ještě dál na sever. Je dost pravděpodobné, že jeho další zastávkou je britský ostrov Man.

Po této návštěvě pokračuje k nehostinným skotským břehům, proplouvá jak vnějšími, tak vnitřními Hebridami. Podle několika zdrojů se dostává až k Orknejím a vplouvá do Severního moře. Po týdenní plavbě nakonec narazí na pevninu, jež nazývá slůvkem „Thule“.

Někteří vědci ztotožňují tuto pevninu s Islandem, jiní jsou zarytě přesvědčení, že jde o břehy Norska.

Kanadský objevitel Vilhjalmur Stefansson (1879–1962), jenž se specializuje na arktické oblasti, se domnívá, že se Pýtheás skutečně dostal až na Island. Řek totiž sám popisuje nekončící den, na který nikdo ze Středomoří není zvyklý.

Věčný led a mlha

Z Islandu se Pýtheás vydá opět na sever. K moři, jež pojmenuje „Ztuhlé moře“. Mnozí vědci jej ztotožňují se zamrzlým Severním ledovým oceánem! Hustá mlha, třeskutá zima a plovoucí ledové kry však přesvědčí dobrodruha ke změně směru.

Než tak učiní, zaznamená si: „Ani země, ani voda, ani vzduch tady neexistují odděleně. Je to jakási směs všeho dohromady…“. Zřejmě tím popisuje severní arktickou oblast, v níž dominuje moře poskládané z milionů ledovcových ker.

Pýtheás se po nevšedním zážitku vydává zpět na jih, propluje podél pobřeží hrabství Kent a zřejmě zamíří na východ, kde má pátrat po nalezištích v Řecku žádaného jantaru. Ten má skutečně objevit na ostrově Helgoland u dnešního Dánska.

Podle další verze se ještě vypraví do Baltského moře a následně zpět do Středomoří.

Až moc fantastických zpráv

Zda jsou zápisy Pýthya reálné a opravdu popisují cestu až do Arktidy, s jistotou říci nemůžeme. Jisté není ano to, jak se mořeplavec vrátil do Messalie. Pěšky z Germánie? Nebo na lodích z Baltu? Jedno je však jisté.

Řekové získali poznatky, o nichž se jim ani nesnilo. Možná právě díky tomu, že byly pro běžné Řeky něčím jen těžko uvěřitelným, raději dobrodruha označili za pohádkáře.