„Neruš. Lepím kamínky do kolejiště,“ odsekne kluk poté, co ho máma už potřetí volá k večeři. Soustředěně pracuje a najíst se půjde teprve až svoje dílo dokončí. Máma si povzdychne, ale vlastně je ráda. Konečně něco, co jejího syna odtrhlo od věčného koukání do počítače.
Budování modelových kolejišť je zábava, která u nás zažívá zlaté období v 60.-80. letech 20. století. Kluby železničních modelářů tehdy rostou jako houby po dešti a z kluků, kteří v nich působí, vyroste spousta budoucích železničářů.
Modely vláčků se rodí souběžně se vznikem velké železnice, tedy už ve 2. čtvrtině 19. století. Ty ale ještě na kolejích moc neproženete. Slouží spíš jako dárky vynálezců a podnikatelů různým vlivným osobám.
Nejsou na hraní, spíš k tomu, aby si konstruktéři ověřili, že jejich nápady budou fungovat a přesvědčili vlivné lidi, že železniční doprava má velkou budoucnost.
V knížce ABC železničního modelářství se proto dočtete, že „také Napoleon I. vlastnil model parního vozu.“ Modelařina se potom ubírá dvěma směry. První tvoří věrné modely na koukání, ten druhý je zjednodušuje, aby se s nimi dalo hrát.
Pohonu pomáhá elektřina
Hnací silou je pára – kotel takové malinké lokomotivy se vytápí lihem. Ze začátku jde o hodně drahé hračky dostupné jenom boháčům. Naši předkové si s nimi nejspíš neměli šanci pohrát, ledaže by pocházeli z mimořádně bohaté měšťanské či podnikatelské rodiny.
Jedním z nejdražších vláčků je zřejmě ten, který skrývá Kremelská klenotnice v Moskvě. Jde model carského vlaku. Lokomotivu vyrobenou z platiny pohání hodinový stroj. Za sebou táhne vagony ze zlata.
Jestli s ní následníci carského trůnu hráli, to ale s jistotou tvrdit nemůžeme. Trochu lidovější modely pohání péro hodinového stroje. Přibližně od roku 1860 začínají modely vyrábět německé manufaktury.
Po roce 1904 vláčky pohání i elektřina z transformátoru nebo z baterie. Modelařina se hodně šíří v Německu a v Anglii. Už první vyráběné modelové vláčky mají normalizovaný rozchod, a to 0–32 mm a I–45 mm. Bez norem to zkrátka nejde, jinak by vagonky nemohly jezdit po kolejích.
První osmička kolejí
První průmyslově vyrobený modelový vláček s kolejištěm by sis mohl prohlédnout na Jarním lipském veletrhu v roce 1891. „Myšlenku dodávat k železničním hračkám i příslušenství, a tak dát hře s vláčkem hlubší, tvůrčí smysl, měla sice řada výrobců, ale žádný z nich se nepokusil tuto myšlenku realizovat v podobě uceleného systému nebo soustavy.
To se podařilo až firmě Märklin z Göppingenu v roce 1891,“ píše historik Ludvík Losos. Bratři Eugen a Karl Märklinovi tehdy ohromí návštěvníky veletrhu natahovacím vláčkem Lutz s hodinovým strojkem.
Jde o velikost I s rozchodem 48 mm. Průlomem je, že se trať dá měnit a stavět. Šest kolejových úseků vytvoří osmičku.
Vydrží 200 km bez poruchy
Pokud pozorně čtete, určitě vám neušlo, že jsme před chvíli tvrdili, že rozchod I je 45 mm. Kde se vzaly 3 mm navíc? Konstruktéři udávali rozchod kolejnic od osy jedné k ose druhé.
Tehdejší plechové kolejnice ale mají dutou hlavu s průměrem 3 mm, proto je rozchod o tuhle vzdálenost větší. Revoluční je hlavně nová kolekce vláčků s rozchodem „0“, které Märklin přidává k tehdy už používaným rozchodům „I“, „II“ a „III“.
Dnes jsou ale nejobvyklejší tři rozchody, a to N (9 mm), TT (12 mm) a H0 (16,5 mm). Modely H0 od Märklinu rozhodně nejsou hračičky na jedno použití.
„První poruchy v důsledku opotřebování podvozků se objevují až po najetí 200 km,“ uvádí knížka 1000 největších zajímavostí o železnici.
