Představte si svět, kde se barvy proměňují ve zvuky a kde anténa v hlavě není fantazií, ale realitou. Neil Harbisson, první oficiálně uznaný kyborg na světě, je živým důkazem, že hranice lidského vnímání jsou posunovatelné.

Přestože je barvoslepý, dokáže s pomocí své antény „slyšet“ barvy a tvořit unikátní umělecká díla. Pojďme se ponořit do příběhu muže, který se stal průkopníkem nové éry lidsko-technologické integrace.

Neil Harbisson má v hlavě zabudovanou funkční anténu. I když je barvoslepý, dokáže s její pomocí vidět barvy, a dokonce s jejich pomocí tvořit nová umělecká díla.

Rodák ze severoirského Belfastu odmalička vidí svět jen v odstínech šedé. Přesto ale vytvořil nový umělecký směr, který si s barvami hraje – percepcionismus. Jeho základem je to, že vytváří nové způsoby vnímání reality.

Harbisson tvoří například zvukové portréty. S pomocí své anténky zaznamená zvuky, které vydávají různé části tváře osoby, kterou portrétuje. Ty následně převede na zvukový záznam. Takhle je na přednáškách schopný zhudebnit například tváře lidí z publika.

Pracuje i ale opačným způsobem, kdy vytváří obraz na základě zvukových záznamů. Výtvarně tak ztvárnil například proslovy Adolfa Hitlera (1889–1945) nebo Martina Luthera Kinga (1929–1968).

Kamerka narazila na lékařskou etiku

Harbissona inspirovala přednáška vynálezce Adama Montandona o kybernetice, kterou navštívil během studia na vysoké škole. Obrátil se na něj proto s otázkou, jestli by mu pomohl vytvořit nový orgán pro vnímání barev. Vynálezce souhlasil.

Nejdříve chtěl sestrojit přístroj, který by Harbissonovi odříkával jména barev. To mu ale přišlo příliš omezené. Rozhodl se proto světelné vlny, které odpovídají jednotlivým barvám, nechat převést na různé zvuky.

Z batohu na zádech k čipu v hlavě

První varianta zařízení obsahovala sluchátka, webkameru a počítač v batohu na zádech, který vážil pět kilogramů. S vývojem technologií se z počítače stal čip, který muž nosil vzadu na hlavě. To Harbissonovi ale nestačilo.

Rozhodl se, že si kameru nechá implantovat. Narazil ale na lékařskou etiku. Etické komise mu operaci několikrát zamítly, protože by nevedla k obnově existujícího lidského smyslu, a tím pádem by překročila tělesné podmínky lidského druhu.

Nakonec ale našel lékaře, který pod příslibem anonymity operaci provedl. Výsledkem byl „okoborg“ – zařízení, které dokáže rozlišit 360 barevných odstínů včetně infračerveného a ultrafialového světla a přiřadit každému z nich tón.

Mozek anténu přijal jako nový orgán

Okoborg pomocí kamery identifikuje barvy a převede je na vibrace, které vysílá do Harbissonovy lebky. Skrze ni se dostanou až do vnitřního ucha, v němž tak vznikne zvuk. Ze začátku prý bylo skoro nemožné si na příval nových vjemů zvyknout.

Harbisson měl pět týdnů silné bolesti hlavy. Ty ale nakonec přestaly. Když se s anténkou poprvé prošel po univerzitě, byl tak nadšený, že nebyl k zastavení. Rozběhl se chodbou a naslouchal barvám úplně všeho kolem sebe.

Dnes s novým orgánem žije už 12 let a prý ho už vnímá naprosto podprahově. Nejdřív prý cítil, že mu anténka zprostředkovává informace, ale postupem času je začal vnímat podvědomě a staly se z nich pocity.

Nepoužívá technologie, sám je technologií

Harbisson trvá na tom, že kamerku nenosí, ale je to součást jeho těla. „Nos také nenosím, ale prostě ho mám,“ říká.

Trvá na tom, že anténka je umělý orgán, který ale vyžaduje od mozku, aby vjemy z něj zpracoval, takže jde ve výsledku o spolupráci těla a kybernetiky, říká. Podařilo se mu o tom přesvědčit i britské úřady, které ho nechaly s anténkou vyfotit se na pas. Tím se z něj stál „první oficiálně uznaný kyborg“.

„Vypadá jako něco mezi broukem a pracovníkem call centra,“ napsal o kyborgovi The Guardian. Neal Harbisson svou barvoslepost nepovažuje za handicap.

Tvrdí že černobílé vidění je lepší, protože dokáže lépe rozeznávat vzdálenosti a obrysy a také má lepší noční vidění. Proč si tedy nechal instalovat anténu? Odmalička prý chtěl mít zcela nový, originální orgán.

Svému novému vnímání barev má Harbisson přizpůsoben i byt. Bylo potřeba sladit zvuky jednotlivých barev. Podlahu má například červenou, protože červená barva má nejnižší frekvenci a vydává hluboký zvuk.

Obývací pokoj má ve žluté, růžové a modré barvě, které prý dohromady znějí jako tón velké C. Podle zvuku si kyborg vybírá i barvy jídla. Aranžuje je na talíř tak, aby dohromady zněly jako píseň. Dobře prý chutná například kombinace červené a zelené.

Příběh Neila Harbissona je fascinující sondou do budoucnosti lidského vnímání a ukazuje, jak se technologie může stát nedílnou součástí našeho bytí.

Jeho cesta od barvoslepého umělce k prvnímu kyborgovi světa otevírá dveře k novým možnostem a výzvám v oblasti kybernetiky a etiky. Kdo ví, jaké další smysly a schopnosti se nám v budoucnu podaří integrovat do lidského těla?