Stoly se prohýbají vonícím jídlem. Hosté si zvědavé prohlížejí lákavou exotickou lahůdku ze zámoří – brambory. Kuchaři je usmažili na másle a hojně posypali skořicí a cukrem, zkrátka dobrota už od pohledu. Jenže zdání klame. „Fuj, to je odporné!“ otřese se jeden ze šlechticů hned po prvním soustu.

Bramborám se zhruba v polovině 16. století pomalu otevírá z Ameriky brána do Evropy. V roce 1565 obdrží zásilku brambor z Cuzca (město na jihu dnešního Peru) španělský král Filip II. (1527–1598).

„Nevídaná vzácnost,“ obdivuje hlízy a posílá je jako dar nemocnému papeži Piovi IV. (1499–1565). Ten je zřejmě užije jako léku, i když není přesně známo, jakým způsobem a na jakou nemoc.

Ze Španělska putují brambory postupně do jižní, střední i severní Evropy. Lidé je však přijímají po dlouhá dvě staletí s nedůvěrou a obavami. „Je to pohanská a nekřesťanská plodina,“ šeptají si mezi sebou.

Naopak tehdejší lékaři je předepisují jako léky na všelijaké nemoci, od průjmu přes tuberkulózu až k problémům s potencí!

Nepovedená hostina

Do Anglie přiveze novou pochoutku mořeplavec Francis Drake (asi 1540–1596). „Je to cenná plodina, která má budoucnost před sebou,“ sdělí jednomu svému příteli a doporučí mu, aby z nich nechal nachystat hostinu. Jenže ta skončí fiaskem.

Angličtí kuchaři totiž namísto hlíz připravili zelené bobule. A ty nejen příšerně chutnají, ale ve větším množství jsou dokonce jedovaté.

První úspěšná hostina proběhne až v roce 1616, a to na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. (1601–1643). Hosté si nemohou nový pokrm vynachválit, a tak se brambory stanou žádanou delikatesou pro bohaté.

Na talíře obyčejných lidí brambory postupně pronikají až během 17. a zvláště pak 18. století. A mnoho lidí zachrání od trýznivého hladomoru.