Za prostituci v minulosti hrozily tělesné tresty. Už císař Svaté říše římské Karel V. (1500–1558) v roce 1530 zakazuje prostituci v celé své říši. V hrdelním řádu za ni stanoví těžké tresty.
Francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715) zase ve svém nařízení z roku 1687 hrozí kuplířům a majitelům nevěstinců uříznutím nosu nebo uší a vysokými pokutami.
„Dům s červenou lucernou“ jako označení pro nevěstince se poprvé objevuje v Americe roku 1894 v novinách Sandusky Register v Ohiu.
Když zdejší železniční dělníci využili při svých pracovních směnách služeb prostitutek, umístili před dveře nevěstince rozsvícenou červenou železničářskou lucernu. Pokud je jejich šéf potřeboval v práci, mohl je tak podle světla snadno najít a povolat zpět.
Po 23. hodině už nepracují
Ve snaze snížit prostituci dochází v 19. století v mnoha státech k tzv. reglementaci, snaze o státní kontrolu nad nejstarším řemeslem na světě. Vznikají různá omezující opatření.
Například v Paříži se roku 1843 musí prostitutky registrovat a mají zákaz činnosti během dne a potom po 23. hodině.
Noc za zlatý řetízek
Těsně za hranicemi Paříže provozuje v 18. století svůj luxusní nevěstinec Hôtel du Roule bordelmamá Justine Pârisová. Zaměstnává až 14 krasavic najednou. K tomu nabízí dobrou kuchyni, kvalitní vína a pohodlné postele.
Vládne tu dokonalý pořádek. Oběd s dívkou stojí zákazníka šest franků, večeře dvojnásobek, přenocování s „plným servisem“ potom louisdor (za něj se tehdy dal koupit zlatý řetízek).