Konec 19. století je pro spoustu Evropanů těžkým obdobím. Společnost se dynamicky rozvíjí a kvete, pro některé ale změna znamená spíš chaos, dezorientaci a zatracení. Napětí roste a někteří chtějí hráz svobody protrhnout zcela.

Třeba prokletý básník Paul Verlaine, který se kvůli homosexuální lásce neštítí bezohledně opustit ženu i dítě…

Pocity pesimismu a beznaděje. Pocit, že nikam nepatřím. Přelom 19. a 20. století je pro dějiny klíčový. Staré pořádky sice do jisté míry zůstávají zachované, objevují se ale i nové. Tvůrčí svoboda, všudypřítomný alkohol, prolomení tabu sexu.

Toho všeho si chce básník Paul Verlaine (1844–1896) vrchovatě užít. S jednou věcí ale nepočítá. Společnost jeho chování zprvu důrazně odsoudí a spousta přátel se mu raději klidí z cesty.

Jsi chlap!

Mírně šikmé oči, rodiště ve východofrancouzských Métách a obrovská umanutost, zvídavost a lačnění po všem živelném. Malý impulzivní Paul je přesto zbožňovaným dítětem i přesto, že své rodiče v podstatě tyranizuje. Vždy musí být po jeho.

Dalo by se říct, že je to spratek. Matka při něm ale stojí po celý život i přes skutečně ohavné jednání, ke kterému se občas uchýlí. Na studia jde rozmazlený Paul do soukromého ústavu, v němž se klade důraz na jazyky, dějepis, ale zejména na disciplínu.

Ze školy chlapec uteče hned první večer. „Jsi přece chlap, ksakru! Taky ty si musíš zvyknout na kasárenský režim,“ kárá ho následně známý Paulových rodičů.

Temnota vystupuje na povrch

Nepříliš zbožný Paul je ve škole zpočátku pilným studentem, vždy ale raději tráví čas na prázdninách u tety na francouzském venkově. Tam se také zamiluje do o 10 let starší dívky Clarissy. Po několika letech na lyceu se náhle rozhodne na školu „kašlat“.

Propadá temným myšlenkám. Začne psát verše. Ve svých 14 napíše skladbu Smrt a začne si procházet nešťastnými dětskými láskami. Jeho spolužáci jej ale respektují, stává se z něj pan básník.

On sám čerpá zejména ze zakázaných knih, inspirací je třeba dílo Hrozny hněvu vynikajícího prokletého básníka Charlese Baudelairea (1821–1867).

Svým příklonem ke „zvráceným“ veršům pobuřuje zejména svého profesora Perrense, který ve studentovi vycítí nepopsatelnou temnotu. „Nikdy bych byl nepomyslel, že by mohlo něco být v té šeredné hlavě, která připomínala tupého zločince,“ rozčiluje se.

Smrt a pohřeb jsou sranda

Své první trudomyslné období zakončí sonetem s názvem Pohřeb. „Neznám nic tak veselého jako pohřeb,“ pobuřuje dál svými verši. Před maturitou ještě stihne navštívit salon, kde si užije se ženou.

Poté úspěšně odmaturuje a následně se zamiluje do své sestřenice Elisy Dujardin. Ta jeho lásku neopětuje, čímž spustí další depresivní období rozervaného básníka. Netrvá dlouho a z Paula se stane úředník v Paříži, který miluje psaní.

Dostává se do kontaktu s ostatními básníky ve městě, navštěvuje večírky a občas si přivydělá jako literární kritik. Útěchu hledá ještě v náručí prostitutek, nechá si narůst plnovous, začne pít zelenkavý mok absint. A to ve velkém.

Přidrzlý mladík chce do Paříže

Z letargie jej vyvede až sestra jeho přítele Sophie-Marie Mathilde Mauté. Kvůli této ženě Paul náhle přestane pít absint a po několika týdnech známosti ji dokonce požádá o ruku! Její rodina ho má zpočátku za blázna, nakonec ale dceři básníka povolí.

V roce 1870 tak proběhne svatba a stěhování novomanželů do vlastního příbytku. Mathilda je zpočátku naivní a myslí si, že děti se rodí tím, že se dva políbí. Z tohoto omylu ji Paul rychle vyvede a pár si užívá šťastného manželství… Bohužel jen rok.

V roce 1871 totiž přijde Paulovi dopis. Píše mu jakýsi nepochopený mladík Arthur Rimbaud (1854–1891). V dopise proslulému básníkovi pláče, že chce utéct do Paříže a živit se jako básník. Přiloží i pár veršů (Pařížská orgie), které Paula ohromí.

Vše je protkané temnou nenávistí a vzpourou. Paul tedy svolí, aby za ním Rimbaud přijel.

Neohrabaný, ale okouzlující Rimbaud

Na pařížské nádraží přijíždí chlapec s pomněnkovýma očima. Nevinný, s rozcuchanými vlasy a ve zmačkaném oblečení. Vše doprovodí jeho neohrabané pohyby. Jedno ví mladík jistě. Nechce pracovat, chce zrušit institut rodiny i armádu.

Na nového vetřelce reaguje Mathilda velmi nevlídně. Podle ní je to hulvát, co se nemyje. A i když Rimbaud přednese před Paulovými přáteli úchvatnou báseň Opilý koráb, je to k ničemu. Paul díky mladíkovi pije, chodí pozdě domů.

Rimbaud demoluje věci ve svém obydlí, ve společnosti se chová jako utržený ze řetězu. Přátelé se od Paula odvracejí.

Kvůli kávě ji málem zabije

Mathilda zakrátko mladíka otevřeně nenávidí. A on ji. Paul v záchvatech vzteku, kdy mu Mathilda mladíka vyčítá, svou manželku i jejich malého synka bije, jednou dokonce málem zapálí jejich pokoj.

Rodina strádá, protože Paul svému vyvolenému vše platí – dluhy, alkohol i ubytování. Přijde i o práci, doma je čím dál nevrlejší. „Dostal jsem studený kafe!“ řve na manželku poloopilý a začne ji škrtit. To už dochází na lámání chleba.

Vše se nakonec načas urovná. Rimbaud pod nátlakem odjíždí z Paříže. Paul to však těžce nese, chlapce miluje a žádá jeho návrat, Mathilda nic netuší. Její manžel nakonec vezme věci do vlastních rukou, potajmu opustí svou ženu a odjíždí s Rimbaudem do Belgie.

O manželství s Mathildou mluví jako o životním omylu, žádost Mathildy, aby se její muž vrátil, vyšumí naprázdno.

Když muž miluje muže

S neurvalým frackem a prostopášníkem Rimbaudem žije Paul jako milenec. Postupně je ale z milování spíše jen buřičství, alkoholismus a tuláctví. Paul už se nikdy se svou ženou neshledá. Ona sama prohru v souboji mezi ní a Rimbaudem nese velmi těžce.

Vztah mezi muži ale rozhodně není idylický. Hádky, provokace a pře jsou na denním pořádku. Vše vyústí v moment, kdy Rimbaud v záchvatu vzteku chce zničit své dílo, které je ale podle Paula geniální.

Zoufalý Paul v návalu emocí vezme zbraň a svého milovaného postřelí. Za to si vyslouží dva roky žaláře, které ho zocelí, přivedou na víru a učiní z něj seriózního Francouze. Po propuštění však následuje ještě jedno setkání s Rimbaudem ve Stuttgartu.

Tentokrát poslední, které dle očitých svědectví mělo dokonce skončit pěstní potyčkou. Paul se navrací k životu pijana. Rimbaud procestuje svět, k psaní už se nikdy nevrátí.

Další milostná rána

Paul Verlain se příležitostně živí jako učitel. Při hodinách angličtiny se tak jednou zakouká do svého mladičkého žáka Luciena Létinoise, ten ale umírá krátce po seznámení na tyfus. Paul se opovážlivě pokusí vrátit se k Mathildě, bohužel ale marně.

Jeho teď už bývalá žena se nenechá zviklat. Nezbývá mu proto nic jiného než se dál věnovat psaní poezie na bulváru Saint-Michel. Psát a pít. A usnout u polorozpité sklenice.

Jeho milovaný absint ale zapříčiní pochopitelné – Verlaine umírá na cirhózu jater v roce 1896.