V polovině 9. století se naše území ocitá v tlaku mezi dvěma velmocemi – Velkou Moravou na východě a Východofranckou říší na západě. Přemyslovský kníže Bořivoj (852/855–888/891) se chce nechat pokřtít.

„Přijmu-li křest z rukou arcibiskupa Metoděje, získám ochranu knížete Svatopluka,“ říká si. V roce 883 se proto nechává na Velké Moravě pokřtít a zdejšímu vládci Svatoplukovi I. (†894) slibuje poslušnost.

Svoji novou víru už ale bere na rozdíl od předchůdců vážně a na Levém Hradci severozápadně od Prahy dokonce zakládá první křesťanský kostel v Čechách. V křesťanském duchu vychovává i své syny.

Nejhorlivějším stoupencem nové víry se pak stane jeho vnuk kníže Václav (asi 907–935).

Krása biskupa neobměkčí

Mlada (930/935–994), dcera Václavova bratra knížete Boleslava I. (asi 915–967/972), roku 965 netrpělivě čeká v Římě na přijetí u papeže. Chce Svatého otce přesvědčit, aby povolil Praze založit své vlastní biskupství.

Krásné a vzdělané přemyslovské princezně ale hází klacky pod nohy diecéze v Řezně. Tamní biskup se nedokáže smířit s tím, že by ztratil kontrolu nad Čechami, které jsou stále ještě pod jeho církevní správou.

Přemyslovna Mlada se sice vrací domů jako jmenovaná abatyše prvního ženského kláštera v Čechách, benediktinského opatství u sv. Jiří na Pražském hradě, ale jednání o vzniku pražské diecéze se ještě nějaký čas povlečou.

Kritik není v oblibě

Její otec se vzniku pražského biskupství už nedožije. Až roku 973 se prvním pražským biskupem stává saský benediktinský mnich Dětmar (†982). Mnohem větší rozepře ale vyprovokuje jeho nástupce Vojtěch (kolem r.

957–997) z rodu Slavníkovců. „Což se nestydíte mít tolik žen? Bůh vidí vaše nestoudné chování! Nevíte, že prodávat své bližní do otroctví jako sluhy je hřích?

Za vaše opilství a obžerství přijdete do pekla,“ kritizuje Vojtěch nového knížete Boleslava II. (asi 932–999) a jeho dvůr. Panovník si něco takového nenechá dlouho líbit a oheň je na střeše.

Vojtěch pro svoje myšlenky nenachází v Praze pochopení a raději proto opouští Čechy. Roku 997 umírá na křesťanské misii v Prusku.

Břetislav vyžehlí situaci

Ostudu, kterou si Češi mezi křesťany uřízli, když vypudili vlastního biskupa ze země, napravuje až roku 1039 další kníže Břetislav I. (1002/1005–1055).

„Zakazuji pohanské rituály,“ vyhlašuje plamenně v polském Hnězdně, kde se nachází Vojtěchův hrob, a volá po respektování křesťanských hodnot.

„Šlo o prosazení principů monogamie, o zákaz smilstva a praxe potratů, o nápravu manželských rozporů, o trestání těžkých zločinů, o boj proti opilství, nedělním trhům a nedělní práci a v naší souvislosti o zvláště důležitý zákaz, kterým bylo pohřbívání mrtvých v polích nebo v lesích,“ vysvětluje současný historik Petr Sommer.

„Porazili nám náš posvátný strom,“ jde v jedné z českých osad od úst k ústům. Křesťanských kněží je málo a nikdo prostým lidem neumí vysvětlit, proč se jim zakazují jejich pohanské obřady a ničí jejich modly.

Břetislav sice Vojtěchovy ostatky přiváží zpátky do Prahy, ukládá v bazilice sv. Víta a lidé jásají, ale křesťanská víra stejně nikoho příliš nezajímá. Praktikuje ji jenom hrstka obyvatel významných hradišť.

Situace se začne měnit až za Břetislavova jmenovce, knížete Břetislava II. (†1100).