„Jestliže mezi námi prodlévala jako živá, nechť tak spočine také jako mrtvá,“ prohlásí o své švagrové Jindřišce císař František I. První protestantka přivdaná ke katolickým Habsburkům dostane privilegium, které dosud nikdo nemá: Jako vyznavačka kalvinismu je pohřbena v císařské hrobce.

Rakouský císař František I. (1768–1835) projeví vůči své příbuzné odlišného vyznání obrovskou míru tolerance, což není vůbec obvyklé „Jediným modelem sňatků, který byl akceptován elitou, byl sňatek mezi příslušníky stejného stavu a – od raného novověku i stejného náboženství…sňatky s nekatolickými partnery byly chápány – pokud nebyly politicky důležité – jako jistý druh mesaliance,“ uvádí současný česko-rakouský historik Karl Vocelka a americká autorka Lynne Hellerová. Nepřátelství habsburských katolíků vůči protestantské víře totiž sahá až za hrob. Představa, že by v posvátné půdě vídeňské kapucínské hrobky spočinul někdo jiné víry než katolické, je pro Habsburky prostě nemyslitelná.

Přesto se tak jednoho dne stane.

Budoucí choti pošle učitele

Lovení nevěst pro katolické habsburské arcivévody v protestanských vodách ale není v habsburském rodě žádnou novinkou. Vždy je ovšem podmínkou, že budoucí žena panovníka přestoupí na katolickou víru, která je považována za jedinou správnou.

Když se hledá nevěsta pro budoucího císaře Karla VI. (1685–1740), první vyvolená, bavorská princezna Karolína z Ansbachu (1683–1737) odmítne. Dostane proto přednost Alžběta Kristina Brunšvicko-Wolffenbüttelská (1691–1750), která na nabídku kývne.

Karel jí dokonce s předstihem pošle svého zpovědníka, aby ji naučil všechno, co musí řádná katolička vědět.

Císař nařídí převýchovu

Ke stejné situaci dochází o tři čtvrtě století později. „Pošlete ji do Vídně, kde ji vychovají salesiánky,“ rozhodne pokrokový císař Josef II. (1741–1790) o půvabné čtrnáctileté Alžbětě Vilemíně z Württemberka (1767–1790). Mladá dívka se tak v roce 1781 stěhuje z Mömppelgardu do rakouské metropole. Jejím úkolem je získat správnou výchovu a víru, aby se mohla stát chotí budoucího císaře Františka I.

Skutečně se 6. ledna 1788 vezmou, ale v té době už je Alžběta Viléma konvertovanou katoličkou. O pár let později se něco podobného přihodí v habsburské rodině přihodí už potřetí. Tentokrát je ale všechno trochu jinak.

Do třetice s protestantkou

Ačkoli arcivévoda Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského (1771–1847) je mladší o pouhé tři roky věku, přesto musí svého bratra Františka I. jako vládce a hlavu habsbursko-lotrinské dynastie žádat o svolení k sňatku.

Když před něj v roce 1815 se svojí prosbou přistoupí, není si jejím přijetím zcela jistý. Vyvolil si totiž Jindřišku Nasavsko-Weilburskou (1797–1829), vyznavačku kalvínské víry. Schopný vojevůdce, vítěz od Aspern, který porazil Napoleona I. Bonaparta (1769–1821), ale má dost silnou pozici a souhlas získá.

„Svojí víry se vzdávat nemusíš,“ vyřizuje potom své budoucí ženě radostně. Sňatku už nic nebrání. Proč dostane Jindřiška svolení, aby protestantkou zůstala i po sňatku? „Pravděpodobně také proto, že její muž nevládl,“ objasňují vše prostě a jednoduše Vocelka s Hellerovou.

Je totiž nepravděpodobné, že Karel Ludvík jako třetí syn Leopolda II. (1747–1792) někdy usedne na trůn. 17. září 1815 se krátce po skončení vídeňského kongresu proběhne ve Weilburgu v německém Hesensku sňatek, při kterém čtyřiačtyřicetiletý Karel Ludvík pojme za svoji choť dívku, které bude za šest týdnů teprve osmnáct let.

Zrodí se první kalvinisticko-katolické manželství v habsbursko-lotrinské dynastii.

Porodí sedm dětí

Svazek patří mezi mimořádně šťastné, což v habsburském domě není zdaleka samozřejmostí. Většina sňatků je tu chladným politickým kalkulem uzavíraným pod heslem „Tu felix Austria nube- ty šťastné Rakousko se zasnubuj.

“ Karel Ludvík je ale do své ženy doopravdy zamilovaný. Dělá jí, co jí na očích vidí a ona mu to štědře oplácí. Necelých jedenáct měsíců po svatbě se jim narodí první potomek, princezna Marie Terezie Isabella (1816–1867), budoucí sicilská královna a po ní krátce po sobě ještě šest dalších dětí, pět synů a jedna dcera.

Arcivévoda své choti nechá postavit v dolnorakouském Badenu zámeček Weilburg.