„Kostky jsou vrženy,“ prohlásil Gaius Julius Caesar když překročil řeku Rubikon. Házením kostek se bavili bohatí i chudí Římané. Vojáci mu téměř propadli, ale dopřávali si ho i vzdělaní filosofové. Římským císařům hazard pěkně zachutnal.
Nero prý v jednom kole vsadil do hry rovných 400 000 sesterciů, částku odpovídající ročnímu žoldu čtyř set vojáků. O Caligulovi se zase říkalo, že dokázal neuvěřitelně podvádět, jenom aby neprohrál.
Katolická církev ve středověku hrám nepřeje. Ironií ale je, že hodně deskových her se k nám dostává při křížových výpravách do Svaté země. Kardinálům, biskupům a kněžím nepomohou ani zákazy, které můžeme vidět v městských výnosech a zemských zákonech.
Lidé jsou zkrátka tvořiví a dělají si, co chtějí. Hrají si nejenom šlechtici, ale měšťané a venkované. Sám kastilský král Alfons X. (1221 – 1284) přikazuje vytvořit o hraní spis. Tzv. „Kniha her“ (Libro de Juegos) pochází z roku 1283.
Neber mi to!
Připadá vám představa, že matka sebere své dceři panenku a hýčká ji sama jako nesmysl? Ve středověku nic neobvyklého. Docházelo k tomu ale hlavně na šlechtických dvorech, protože poddanské ženy měly plné ruce práce.
Za to bohaté hraběnky obklopené rojem služebných se svým panenkám věnují a obdivují je. Mohou si to dovolit, na práci tu jsou jiní. Přestalo je to bavit teprve na začátku novověku. Panenky ale spíš než ženské tělo připomínají pomalovanou kuželku.
Učení hrou
Co všechno se dá pomocí hry dokázat, rychle pochopil biskup a učitel Jan Amos Komenský (1592 – 1670). Hraní se zastával, v oblibě měl nejenom šachy, ale i vrhcáby. Jejich znázornění dokonce zařadil do Světa v obrazech.
V německém Norimberku se začínají vyrábět dřevěné hračky ve velkém. Později (cca kolem roku 1730) přibude i sen všech kluků – výroba cínových vojáčků.
Nedají si pokoj
Malíře Petera Bruegela staršího (1525/1530 – 1569) asi nikdy neopustily dětské touhy. Jak jinak vysvětlit, že se v jeho dílech vyskytuje tolik hraček? Obraz s názvem Dětské hry představuje dobovou dětskou zábavu.
Znázorňuje více než 80 scén a 240 postav. Pozadu nezůstali ani spisovatelé. Roku 1534 vychází kniha Gargantua, ve které Francois Rabelais (asi 1494 – 1553) věnuje hrám celou kapitolu!
Erasmus Rotterdamský (1467– 1536) ve své Chvále bláznovství zase popisuje dřevěného koníka na tyči.
V17.-19. století přichází zlaté období panenek, které musí mít i svůj vybavený byt. Do módy přicházejí domečky určené speciálně pro ně. Vlastní je děti šlechticů a bohatých měšťanů a nevěsty je dostávají jako svatební dar. Panenky jsou stále krásnější:
kolem roku 1700 už mají skleněné oči a paruky z pravých vlasů a jejich tělo má mnohem dokonalejší tvar. Hlavičky jsou z vosku a neglazovaného porcelánu. Roku 1870 spatří v Americe světlo světa první panenka z celuloidu.
Slaví úspěch, protože je lehčí a levnější. „Nány“ se oblékají podle módy. Na každou sezonu mají nové šaty včetně doplňků od spodního prádla až po rukavičky.
