„Hele, fronta na maso,“ ukáže Pražák spěchající z práce prstem a on i jeho kolega pohlédnou nahoru směrem k Letenské pláni. Oba se ušklíbnou. „Jo, Pepa Stalin v ní stojí a má radost, že je první,“ šeptnou si spiklenecky. Sranda musí být.
Absolvent pražské AVU Otakar Švec (1892–1955) se řadí k úspěšným umělcům. Po smrti svého učitele sochaře Jana Štursy (1880–1925) převezme na akademii jeho třídu.
Do paměti odborné veřejnosti se zapíše jako autor soch známých postav našich dějin, první z nich je hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster (1859–1951).
Rozruch vzbudí svojí futuristickou plastikou muže na motorce z roku 1924 s názvem Sluneční paprsek – Motocyklista. Spojí v ní dvě svoje hlavní vášně – závodění na motorkách a sochaření.
Spolupracuje s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha, kde ztvární například sochy pro scénu protifašistické hry Osel a stín.
Opije se vodkou
Únor 1948 přetrhne jeho úsilí o vybudování pomníku amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta (1882–1945). Západní imperialista se nenosí, vítr vane z bolševického východu. V roce 1949 dostane s dalšími 54 sochaři nůž na krk.
Musí se přihlásit do soutěže na návrh pomníku sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953). Odmítnout účast by znamenalo, že už si ani neškrtne. O vítězství nikdo z účastníků nestojí. Socha musí být vysoká minimálně 30 metrů.
Švec prý vypije dvě láhve vodky, aby se přinutil pustit se do úkolu. Na rozdíl od ostatních, kteří skicují samotnou postavu sovětského diktátora, na to jde od lesa. Načrtne devět postav, kterým Stalin vévodí.
Spoléhá se na to, že něco tak monstrózního komise shodí ze stolu. Omyl, ta je z monumentu naopak nadšená.
Pod tlakem soudruhů
Švec v soutěži vítězí, ale radost z toho nemá. Přesto se musí pustit do práce. Pomáhá mu Jiří Štursa (1910–1995), synovec jeho učitele a jeho žena Vlasta Štursová. Komunistický tlak na jeho osobu sílí. Pravidelně chodí na vládu na kobereček.
Do jeho ateliéru mohou soudruzi kdykoliv vtrhnout, aby zkontrolovali, jestli se dílu věnuje s náležitým zápalem. Agenti StB na něj donášejí, že spíš lelkuje, než pracuje. Švec se bojí, že tak mohutné sousoší se z Letenské stráně sesype se rovnou do Vltavy.
To by byl průšvih. Doživotní vězení nebo rovnou trest smrti. Ocitá se ve slepé uličce. Nelehkou situaci si ventiluje tím, že na Stalinovo sousoší kašle. Více radosti mu dělá menší socha Karla IV. do Karlových Varů, které se věnuje ve stejné době.
Následuje svoji ženu
Psychicky je na dně. Vyděšeně zírá do schránky. Další obálka. Zase ho čeká další anonymní dopis, který mu sprostě spílá. Kdyby se jeho pisatelé dokázali alespoň na okamžik vžít do jeho příšerné situace…
Někteří přátelé před ním raději přejdou na druhý chodník. Nechtějí ho ani pozdravit. Přišel o část ze slíbených 500 000 Kč, honoráře za sousoší. Všemocná StB zhodnotila, že na soše nepracuje dostatečně pilně.
Ale čert ven peníze, všechny by je vyměnil za chvíli klidu a možnost svobodně tvořit… Otakar všechno řeší popíjením alkoholu a schůzkami s milenkou Klárou. Tím, kdo nejvíc trpí, je jeho žena Vlasta.
Je zoufalá z toho, jak se její milovaný muž opíjí a podvádí ji. V roce 1954 si pustí plyn. Slavnostního odhalení 1. května 1955 se ale nedočká ani Otakar. I on si 4 dubna 1955 pustí plyn. Důvod?
Nejde ani tak o šílený tlak režimu, jako o skutečnost, že přišel o nejbližšího člověka ve svém životě, svoji ženu.
