Skip to content

Proč naše legionáře v Itálii čekala vyhlídka na smrt?

Vojenské jednotky československých vojáků v Itálii vznikají teprve na jaře roku 1918. Ze sedmi pracovních praporů československých zajatců o celkovém počtu 11 200 mužů se tvoří bojové jednotky, jejichž velitelem se 27. března 1918 stává italský generál Andrea Graziani (1864 – 1931).

Uznání samostatného československého vojska přichází ještě o měsíc později, když 21. dubna 1918 podepisuje italská vláda dohodu o jeho zřízení. Hlavní zásluhu na tom má generál Milan Rastislav Štefánik (1880 – 1919), který se angažuje i při tvorbě armády ve Francii. Než ale vojáci nastoupí na piavské bojiště, mají za sebou jenom kratičké, necelé dva měsíce trvající budování jednotek a výcvik.

Zásluhu na uznání našich legií v Itálii má generál Milan Rastislav Štefánik.

Navlhlá munice a zrezivělé střely
Výzbroj československé divize má k dokonalosti hodně daleko. Téměř třetina pušek je poruchová, munice navlhlá, střely zrezivělé. Vojákům chybí plynové masky, kulomety nemají mířidla, bojovníci neumějí použít ruční granáty, neseznámili se s taktikou boje. Přesto už 28. května 1918 dostávají vojáci od generála Grazianiho rozkaz k odchodu na dolní Piavu. Ten se sice po protestech změní, ale i tak na bojiště odchází 6. rota praporu II/31 pod velením podporučíka Emanuela Ambrože (1886 – 1949). Její průzkumná rota, operující v italském Montellu, má ovšem smůlu hned v úvodu bitvy.

Našim legionářům v Itálii sice nechybělo nadšení, ale s výzbrojí to bylo horší.

Bodáky na kulomety nestačí
15. června 1918 se v italské první linii v Montellu ozývají výbuchy granátů. Desátník Friml, který velí průzkumné rotě, neví co dělat. Nadřízení důstojníci Rachlík a Nimshaus mu nařídili, že má čekat na rozkazy, ty ale nepřicházejí. Jednotka je asi kilometr od svých velitelů a neexistuje mezi nimi telefonické spojení. Posílají si vzkazy po Nimshausově sluhovi. Marným čekáním na příkaz zezhora ale propásnou čas k úniku do bezpečí. Najednou se z křovin hned za palebným valem vyhrne rakousko-uherská pěchota. Mezi explozemi a nářkem raněných se ozývají výkřiky „Ruce vzhůru!“ Obklíčení českoslovenští legionáři nemohou nic dělat. Granáty i náboje mají uložené na velitelství a proti zkušeným bojovníkům mohou použít leda bodáky na prázdných karabinách.

V případě zajetí naše vojáky čeká polní soud a potupná smrt.

Vyhlídky na soud
Naše vojáky okamžitě zajme rakousko-uherská armáda a čeká je opravdu lákavá vyhlídka – vojenský soud a smrt. Jednoznačně to určuje vyhláška rakousko-uherské armády z prosince 1914, která tímto způsobem trestá zrádce a dezertéry. A čeští legionáři, vojáci zběhlí z rakousko-uherské armády, mezi ně patří. Rakušané ve dnech 15. – 19. června 1918 popraví 39 našich zajatých vojáků.Snad jedenkráte přesně se zjistí, zachovaly-li se rakouské dokumenty o popravě. Ale jest to málo pravděpodobné, i z toho důvodu, že některý z legionářů mohl uvésti jméno jiné, než svoje pravé,“ popisuje legionář Vojtěch Hanzal, co se tehdy se zajatci dělo.

V zákopech na Piavé čekají legie horké chvilky.

Pokusní králíci ve válce
Do bojů na Piavě je potom hned 17. června 1918 nasazen československý prapor I/33. Jeho vojáci posilují italské jednotky. Jen 19. června 1918 dochází ke ztrátám 145 mužů. Telegram, který zasílá v ten den italský generál Petitti di Roveto (1862 – 1933) hodnotí příznivě i české bojové zásluhy: „Jsem si jist, že brigáda podá nový důkaz své chrabrosti v součinnosti s neméně chrabrými Čechy“.

Když ale jeden z českých velitelů, kapitán Šeba, informuje o situaci generála Štefánika, je mnohem realističtější: „Z divize vzal na bojích podíl jeden prapor, který nám zaopatřil citaci v armádním rozkaze, v úředním bulletinu, ale byl také zkušebním králíkem, že trupa (skupina – pozn. red.) jest nevycvičena“. Naši vojáci v téhle bitvě zkrátka hráli spíše úlohu pokusných králíků.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Konflikty
Zobrazit více …