Znáte to, vidíte ve vitríně zákusek a nemůžete odolat. Jiný se zase může doslova utlouct třeba po smažených chipsech, nebo třeba čokoládě. Máme na ni takovou chuť, že na to nelze přestat myslet.

Co ale stojí za neodolatelnými chutěmi, kvůli kterým máme tolik výčitek? A můžeme se jim nějak bránit?

Řada z těch, kteří chtějí zhubnout, nebo jen žít zdravěji bojuje s tím, že je přepadají chutě na nezdravé věci.

Proč ale toužíme právě po čokoládě, slaných brambůrcích, nebo porci smaženého masa, když daleko zdravější a potřebnější složení stravy najdeme jinde? Nad tím si láme hlavu také řada odborníků. A jak to vypadá, nemají právě po ruce jednoduché odpovědi.

Ještě před narozením

Náchylnost k určitým druhům jídla můžeme získat ještě dříve, než vůbec přijdeme na svět. Podle studie bostonské univerzity se totiž informace o chuti jídla může v matce přenést na dítě přes určité látky v plodové vodě.

Je tak pravděpodobnější, že nám budou více chutnat podobné věci, jako naší matce. Po narození nás pak ovlivňuje chuť mateřského mléka. Jeho sladká příchuť totiž aktivuje centra odměny v mozku a způsobuje, že dítě cítí lépe a klidněji.

Tuto zkušenost si pak dál přenášíme do dospělosti, zvlášť pokud jsme byli i v dětství odměňováni sladkostmi.

Dědictví po předcích

Naše náchylnost k určitým chutím ale může mít také kořeny sahající mnoho tisíc let před naše narození. Britský psycholog Leigh Gibson se domnívá, že třeba chuť na tučná jídla nám byla naprogramována už v pravěku.

„Když pravěký člověk objevil kus jídla, v mozku se mu začala uvolňovat chemická látka dopamin, díky které si zapamatoval danou situaci, a také látky, které v něm vyvolaly pocit štěstí a radosti,“ vysvětluje Gibson. Tehdy to ale byla otázka přežití, dnes nám způsobuje srdeční choroby a obezitu.

Touha nad slastí

Systém odměny v našem mozku ale není tak jednoduchý, jak si vědci dlouho mysleli. Původně se mělo za to, že pokud uspokojíme naši potřebu, mozek nás odmění dávkou dopaminu a je to. Ve skutečnosti je to složitější.

V mozku máme totiž centra, která spouštějí touhu a také centra zodpovědná za prožívání slasti. Monitorováním nervové činnosti se pak zjistilo, že centra pro touhu jsou daleko větší, než centra pro slast.

Což vysvětluje, proč po něčem dokážeme toužit až k zbláznění a když to dostaneme, nemáme takovou radost, jakou bychom očekávali.

Otázka duševní pohody

Ne vždy ale naše chutě reagují na předchozí „naprogramování“. Velkou roli v nich totiž hraje i naše psychika a hlavně míra stresu.

Pokud je člověk pod dlouhodobým psychickým tlakem, začne jeho organismus produkovat hormon kortizol, který zvýší hladinu cukru v krvi a potlačí imunitní systém. To vede k tomu, že tělo ukládá více energie a také k častějšímu pocitu hladu.

„Toto je jeden z důvodů, proč lidé ve stresu vyhledávají tučná a sladká jídla,“ tvrdí Gibson.

Mocné bakterie

Důležitou roli v našich chutích hrají i střeva. Obsahují totiž téměř autonomní prostředí naplněné bakteriemi starajícími se o naše trávení. Jejich činnost pak soustavně monitoruje na sto milionů neuronů, které posílají do mozku informace o natráveném jídle.

Tato nekonečná komunikace mezi trávicím systémem a mozkem dokáže také změnit náš názor na to, co nám chutná. Třeba, když bakterie zpracovávají hodně vlákniny, vylučují látku, která do mozku pošle signál o tom, že jsme sytí a spokojení.

Můžeme se ovládnout?

Jedinci se silnou vůlí dokáží vyvolat ve svém mozku podobnou reakci odměny tím, že jídlo, po kterém touží, odmítnou. Něco takového ale vyžaduje dlouhodobý cvik.

Pro ty ostatní se pak londýnské centrum pro biotechnologii snaží vyvinout elektronický čip, který by dokázal monitorovat signály mezi trávicím traktem a mozkem. Pokud by rozpoznal informaci o toužení, zamezil by prostě její cestě do mozku.

Hladový hormon

Další výzkum se zabývá hormonem, který je zodpovědný za pocit hladu. Jmenuje se ghrelin a produkují jej sliznice ve střevech a žaludku. Ghrelin má totiž v lidském těle svého přímého protivníka, který se jmenuje obestatin. Ten naopak pocit hladu tlumí.

Vědci se domnívají, že pokud by bylo možné přesně popsat jejich fungování v lidském těle, bylo by možné jej využít i pro léčbu závislostí, například na nikotinu či alkoholu. Toužení po těchto drogách má totiž podobný průběh v našem mozku, jako toužení po jídle.

Čokoláda

Proč po ní toužíme?: Míváte-li neodolatelnou chuť na čokoládu, může vám tak tělo dávat najevo, že mu chybí hořčík a železo. O hořčík přichází organismus například při pití alkoholu.

Pikantní jídlo

Proč po něm toužíme?: Na ostrý guláš, nebo feferonkovou pizzu můžeme dostat chuť například kvůli tomu, že máme oslabenou funkci jater a žaludku. Ostré jídlo totiž povzbuzuje zažívání.

Čím ho nahradit?: Jen si ho klidně dejte, ale s mírou. Samotné ostré jídlo vám neuškodí, tučné maso v něm obsažené, ale neprospěje.

Chipsy

Proč po nich toužíme?: Slané a křupavé nás může lákat jednak kvůli oslabeným ledvinám a močovým cestám, jednak kvůli potlačenému stresu, který křupání chipsů dokáže uvolnit.

Tučné maso

Proč po něm toužíme?: Pokud už delší dobu nemůžete z hlavy vyhnat představu krásně propečeného steaku, je možné, že váš organismus trpí nedostatkem železa, nebo také zinku.

Čím ho nahradit?: Pokud zrovna nemáte možnost si pořádný kus masa dát, mohou vám chybějící látky dodat třeba například mořští korýši, čočka či dýňová semínka.

Sladkosti

Proč po nich toužíme?: Pokud se nedokážete odtrhnout od regálu se sladkostmi, je možné, že vaše tělo trpí nedostatkem chromu, který se podílí na odbourávání cukru v organismu.