„Nemáš tušení, jak jsem nešťastný. Nikdo nemůže být nešťastnější. Kromě toho jsem nemocný muž. Bože, kdybys věděla, jak trpím,“ říká neustále Pablo své družce. Francoise Gilotové už to nemůže poslouchat.

Rakovina a s ní spojená smrt noční můrou malíře Pabla Picassa (1881 – 1973). Jeho družce Francoise Gilotové (*1921) nezbývá, než ho každý den přesvědčovat, že jeho strach je úplně zbytečný.

V knize Život s Picassem Francoise líčí: „Jedním z mých nejtěžších úkolů bylo dostat ráno Pabla z postele.“

Určitě je to rakovina

„Mám nemocný žaludek. Myslím, že je to rakovina,“ stěžuje si Picasso, sotva ráno otevře oči. Gilotová ale ve své knize všechno uvádí na pravou míru:

„Měl sice od roku 1920 tu a tam potíže se žaludečním vředem, ale když začal vypočítávat nemoci, byl to jen výchozí bod.“ Jeho ranní vstávání bylo spojeno s různými rituály, které se musely každý den přesně dodržovat.

Doktora zajímají obrazy

Malíř nadává i na svého lékaře Gutmanna. Není spokojený s tím, jak o něj pečuje a rozčiluje ho, že Gutmann se prý zajímá jenom o jeho obrazy. „Jsem už téměř zoufalý. Proč mám vůbec vstát? Takový život je nesnesitelný,“ říkal podle Gilotové Picasso.

Umírá při obědě

„Většinou to trvalo hodinu, než byly vyčerpány všechny argumenty, které mu mohly dodat odvahu – a já taky,“ líčí sugestivně jeho družka, jakou měla s malířem. Teprve potom byl konečně ochoten po dlouhém dohadování vstát.

Tolik obávaná rakovina ale umělce naštěstí nepostihla. Nakonec umírá v roce 1973 při velice příjemném obědě s přáteli. Takovou smrt by si přál asi mnohý z nás. Malířova poslední slova jsou „Připijte si na mé zdraví, víte, že já už pít nemohu.“