Smuteční průvod pomalým krokem za zpěvu smutečních písní míří na hřbitov. Tam už je připravena navršená hranice. Oblečeného nebožtíka na ni položí. Příbuzní zažehnou oheň.
„Po spálení hranice a těla buď hned, nebo na druhý den sebrali pozůstalí popel s opálenými zbytky kostí, zbraní, šperků buď prostě na hromádku, nebo jej vsypali do popelnice, kterou zasypali mohylou,“ líčí pohřby starých Slovanů archeolog Lubomír Niederle (1865–1944).
Třeba v sousedním Polsku ale církev s nástupem křesťanství zakazuje v 9. a 10. století spalovat mrtvé a ukládat jejich popel do mohyl.
Raději do země
U nás však o podobných zákazech nemáme zprávy. „Lidé tak možná přestali mohyly vršit ještě dávno před tím, než se stali křesťany.
Vždyť tento zvyk v Čechách končí někdy na přelomu 9.–10. století, a to ještě o křesťanství na českém venkově rozhodně nelze hovořit ani v náznacích,“ píše současný historik Michal Lutovský.
Křesťanství s myšlenkou na vzkříšení dává před spálením zemřelého přednost pohřbu do země. Během středověku se dokonce upálení vnímá jako trest určený odpadlíkům a čarodějům.
„Hřbitovy zabírají příliš mnoho zemědělské půdy,“ uvědomují si volnomyšlenkáři v novověku. U církve s tím ale narazí.
Nedostatek prostoru
Když se roku 1881 stává členem pražské městské rady Vojtěch Náprstek (1826–1894), chce uzákonit pohřeb žehem. Dvakrát, v roce 1883 a o pět let později, se snaží prosadit vybudování prvního pražského krematoria. Neúspěšně.
Ovšem jeho myšlenka nezapadne. Chytí se jí pražský městský hygienik Jindřich Záhoř (1845–1927), který v roce 1899 zakládá Společnost pro spalování mrtvol. Myšlenku pohřbu spalováním podporuje hlavně přednáškami.
Nakonec první české krematorium vzniká v Liberci roku 1917, Praha se dočká o čtyři roky později.