„Když nemůžeš, tak přidej!“ Nekompromisní životní heslo a tvrdou přípravu zúročí v roce 1952 na olympiádě v Helsinkách. Sklízí zlaté medaile hned ve třech běžeckých disciplínách: na pět a deset kilometrů a v maratonu.

Přitom legendární běh na 42,2 kilometru, který absolvoval starověký řecký atlet Feidippides po bitvě u Marathonu roku 490 př. n. l., si český atlet střihne v premiéře až na olympiádě. Vymyslí si přitom úplně jednoduchou strategii.

„Budu se prostě držet Jima Peterse (britský držitel světového rekordu – pozn. red.),“ říká si a prvních 15 kilometrů závodu to přesně dodržuje. Na Petersovi je vidět, že tenhle závod zřejmě bude nad jeho síly.

Nechce si to ale přiznat, a když se k němu Zátopek přitočí a zeptá se: „Co si o závodě myslíte?“, za nic na světě by nepřiznal, že mu docházejí síly. „Tempo je docela pomalé,“ odpoví a doufá, že tím soupeře znejistí.

Zátopek si to vyloží po svém a vyrazí ještě ostřeji. Peters brzy odpadne a pro „českou lokomotivu“, jak mu svět začíná říkat, to znamená zlato.

Politický obrat

Na fenomenální úspěch se Zátopkovi ale o čtyři roky později v australském Melbourne navázat nepodaří. Za vším stojí poraněné tříslo.

Dlouhých šest týdnů stráví v nemocnici.  Ačkoli ho nepříjemná komplikace neporazí a pouhý den po propuštění ze špitálu už zase nazouvá běžecké tretry, na výkonnosti je to znát. Vrcholnou formu už má za sebou.

Maratonský závod dobíhá šestý a o dva roky později už se sportovní kariérou skončí úplně. Naplno o sobě dává znovu vědět o deset let později. Teď v úplně jiné roli, než jsou všichni zvyklí:

Během Pražského jara 1968 podporuje reformní křídlo komunistů a proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy neváhá s ostatními protestovat v ulicích.

V roce 1948 přitom vstoupil do komunistické strany a ještě 10. června 1950 v Rudém právu schvaloval rozsudek v procesu s Miladou Horákovou (1901‒1950) slovy, že jde o „příkaz, který vyplývá z poctivé práce všech našich dělníků pro nás vojáky, aby pokojný život byl zachován“.

Zklamání v soudní síni

Naději na svobodný život v srpnu 1968 rozjezdí sovětské tanky a komunističtí normalizátoři poměrů vystrkují růžky. Jejich poslanec Vilém Nový (1904‒1987) prohlašuje, že upálení Jana Palacha (1948‒1969) byl podvod.

Pětka významných osobností tehdejší doby, mezi které kromě Zátopka patří spisovatel Pavel Kohout (*1928), novinář Vladimír Škutina (1931‒1995), šachový velmistr Luděk Pachman (1924‒2003) a studentský lídr Lubomír Holeček  (1946‒1976), podává na poslance trestní oznámení.

„Byl to Emil, kdo nám navrhl, abychom do toho soudu šli,“ líčí později Pavel Kohout. Ze začátku jsou všichni plní nadšení, jenže postupně optimismus opadá. Všechno skončí tím, že Zátopek obvinění stáhne. Dokonce se Novému omlouvá přímo v soudní síni.

Spisovatel Kohout se netají zklamáním. „Skončila jakákoliv solidarita. Lidé začali ze strachu odpadat a měnit názory,“ konstatuje smutně. Někdejší komunistický spisovatelský prominent nemůže sportovci jeho selhání odpustit…

Chtějí ho slyšet

U Zátopka hrála atletika vždy prim. Jako úspěšný běžec byl nucen uzavírat s komunistickým režimem kompromisy. Přitom podle slov jeho ženy Dany se o politiku moc nezajímal. Veřejnost ale chce znát názory nepřehlédnutelné sportovní celebrity.

„Zvykl si na to, že se ho lidé ptají na názory a že on jim říká, jak to je. Byl totiž jedním z mála, který procestoval svět, avšak dlouho nemohl říct pravdu, kterou venku viděl,“ vysvětluje Pavel Kosatík.

Zcestovalý sportovec pocítí tlak režimu, který od roku 1969 pořádně utahuje šrouby. V zájmu nové vládnoucí garnitury není, aby osobnosti Zátopkova formátu proti sovětské invazi protestovaly.

Mnohem víc se jim hodí, když veřejně ustoupí ze svých postojů a začínají spolupracovat. Pro veřejnost se tak mají stát zářným příkladem.

Režim ho šoupl do maringotky

Dana Zátopková uvádí, že manžel pochopil, že „žaloba (proti poslanci Novému – pozn. red.) nemá šanci na úspěch“, a podobně to cítil i v jiných otázkách. Měl za to, že tady nemá smysl bojovat.

Není to jako běžecký závod, kde může zmobilizovat všechny svoje síly a vyhrát i nad zdánlivě neporazitelnými soupeři… Zátopkovi nepomůže kajícná omluva poslanci Novému. Vyhodí ho z armády a sportovní celebritě se nedaří najít práci.

Nakonec se nad ním ustrne podnik Stavební geologie. Žijící legendě milostivě dovolí hloubit studny po celém Československu a bydlet přitom v maringotce. Pracuje tak šest let. Přesto se snaží režimu stále podkuřovat.

Sotva oschnou první podpisy na Chartě 77, už v Československé televizi označí její aktéry za protistátní živly.

Ostře se angažuje i v roce 1984. Obviňuje americké imperialisty, že zničili olympiádu (ta se tehdy konala v Los Angeles a státy východního bloku ji bojkotovaly).

„Velmi vnímám to, co dokázal Emil Zátopek na stadionu v československém dresu, ale nutno říct, že mi docela vadí, jakým způsobem je dneska prezentován jako nějaká morální ikona,“ shrnuje současný historik Petr Blažek.