„Přistaneme,“ pokyne posádka polynéského člunu ostatním lodím, sotva se na obzoru objeví zelený pruh.  Když konečně přirazí k mělčině, vítá je křik ptáků.  Zelenou oázu si ale sami zničí.  Jednoho dne tu porazí i poslední strom.

Viníkem zkázy se ale možná stává někdo jiný. Polynéské lodi kotví na mělčině. Zatímco se námořníci rozhlížejí po ostrově, spolu s nimi vylézají i nezvaní lodní hosté – polynéské krysy. V otevřených člunech si našly své místo.

Teď černí pasažéři z lodí tuší, že je čeká lepší živobytí, a tak vylézají z děr mezi prkny. Na svůj domov na ostrově si zvykají ještě rychleji než ti, kteří je sem zavlekli. Potravy je tu pro tak malé živočichy dost, a tak se vesele množí – inu, jako krysy.

Místnímu ekosystému přinášejí další nečekanou ránu, na kterou není nikdo připravený.

Jedna výprava za druhou

Házet vinu jenom na polynéské osídlovače včetně jejich krys, ale není úplně fér. Připlouvají sem i lodě Evropanů, a ti se tu nechovají o nic lépe.

Nizozemské plavidlo přiráží ke břehům neznámého ostrova na velikonoční neděli 5. dubna 1722. Admirála Jacoba Roggeveena (1659‒1729) při jeho cestě za objevem Jižní země ale objevy socha moai nechávají v klidu.

O poznání agresivnější úmysly má ovšem roku 1770 španělská výprava. Zmapuje sice ostrov, ale zároveň prohlásí, že jde o majetek španělského krále Karla III. (1716‒1788).

Vylodí se tu 13. března 1774 i Angličan James Cook (1728‒1779), na jehož lodi nechybí přírodovědec Georg Foster (1754–1794). Právě on přiveze Evropanům první vědecké zprávy o ostrově ztraceném v Tichém oceánu.

Skutečné svědectví o ekologické zkáze ale nabídne světu až o dvanáct let později francouzský mořeplavec Jean-Francois de La Pérouse (1741‒1788).

Zničí je neštovice a tuberkulóza  

V 19. století se míří hlavně Jihoameričané. „Seženeme tu nějaké otroky,“ plánují a během nájezdů v roce 1862 seberou asi 1500 zdejších mužů a žen, tedy přibližně polovinu tehdejších obyvatel ostrova.

Naženou je na práci v peruánských dolech.  Zpátky se jich vrátí pouhých 15 a ti navíc dovezou na ostrov nemilý „dáreček“ v podobě nákazy neštovicemi, které se rychle šíří.

Další ranou se stává nevítaná návštěva křesťanského misionáře Eugena Eyrauda (1820‒1868),  který domorodcům pro změnu přiveze tuberkulózu. Výsledek? Roku 1877 tu přežívá už jenom pouhých 111 původních Rapanuiců. Nic dobrého je ale nečeká ani v příštích letech.

Podivné nevolnictví

Píše se rok 1888, když u zdejšího pobřeží zakotví chilská loď Angamos pod velením kapitána Policarpa Tora (1851‒1921). Chile si celý ostrov jednoduše přivlastní a na názor hrstky zdejších obyvatel, kterých je tenkrát 201, se nikdo neptá.

Ostrov Chilané obratem pronajmou britské firmě Willamson-Balfour, která se tu rozhodne chovat ovce a z obyvatel udělat pouhé nevolníky. „Odstěhujete se do vesnice Hanga Ronga,“ přikážou jim a pohybovat se po ostrově mohou jenom se zvláštním povolením.

Podivné podnikání Britů tu skončí až roku 1953.  Teprve 60. léta 20. století ale přinášejí vytoužený zvrat. Zdejší domorodci si konečně mohou užívat status plnoprávných chilských občanů.

Turisty sice lákají sochy moai, ale v pozemský ráj to Rapa Nui zpátky nepromění. Místo obrovských palem tu roste většinou jen tráva, sem tam se sází eukalypty a u proslulé pláže Anakena se nalézá háj kokosových palem. Tyhle stromy ale nepatří ke zdejším původním rostlinám…