Rok 1943 se stal pro nacistického doktora Josefa Mengeleho (1911–1979) v jeho kariéře zlomovým. Právě tehdy totiž prochází branami polského koncentračního tábora v Osvětimi a stává se zdejším lékařem.
Mengele představoval ztělesnění hrůzy a brutality a jeho experimenty sahaly až do nejzazších mezí. Jeho laboratoř měla primárně sloužit k výzkumu dvojčat a vzrůstově nevyvinutých jedinců.
Nacistický režim se potýkal s nedostatkem čisté árijské krve, a tak hlavním cílem, ke kterému Mengele směřoval, bylo nalezení způsobu, jak zajistit rychlé množení geneticky z nacistického hlediska čisté rasy.
Osvětimské peklo
„Řezal mě bez narkózy. Netušil jsem, co se mnou dělá, ale cítil jsem strašlivou bolest. Pak jsem viděl, jak drží v rukou mou ledvinu… Modlil jsem se, abych zemřel.
Netušil jsem, že to přežiju,“ vypověděl Žid Jicchak Ganon. Před hrůznými pokusy nebyly ušetřeny ani děti a těhotné ženy. Ženy trýznil tak, že jim po porodu odebral novorozeně a následně sledoval, jak dlouho dítě vydrží bez mateřského mléka.
Dětem vstřikoval injekcí přímo do očí chemikálie a umělá barviva, čímž chtěl docílit změny barvy duhovky, protože pro nordickou rasu jsou typické oči modré barvy. Výsledkem však byly různé infekce či oslepnutí.
Experimenty na dvojčatech
Ženská dvojčata nutil do pohlavního styku s mužskými dvojčaty, aby zjistil, jak velká je pravděpodobnost, že se z tohoto styku narodí opět dvojčata. Jindy mezi nimi vzájemně vyměňoval krev a sledoval, jak ženská krev reaguje v mužském těle a naopak.
Další experiment spočíval v nakažení dvojčat například tyfem nebo tuberkulózou. Zaznamenával, jak se u nich nemoc projevuje a do jaké míry jsou příznaky podobné.
Pokud jedno z dvojčat pokus nepřežilo, Mengele to druhé okamžitě zabil, aby je mohl pitvat najednou. Řada dalších nehumánních operací čekala v „táboře smrti“ i liliputy. Pokusy se neobešly bez řezání, vyjímání orgánů a zašívání, a to vše bez použití anestetik. Pokud už mu nebyly osoby nijak prospěšné, poslal je do plynových komor.
Fascinace lidským utrpením
Mengeleho slovo mělo rovněž váhu při rozhodování o tom, kdo půjde do plynové komory, kdo na náročné práce a kdo bude vhodný pro jeho experimenty. Na smrt poslal přes 400 000 vězňů.
Jeho mysl byla natolik pokřivená, že ve sledování umírajících lidí spatřoval jistou fascinaci, otřesné scény v plynových komorách sledoval tajným průzorem. Za své kruté činy nebyl Mengele nikdy spravedlivě potrestán.
Po válce našel útočiště v Jižní Americe, kam utekl pod falešnou identitou a kde se mu dostalo podpory od bohatých rodinných příslušníků a nacistických přátel.
Zemřel v roce 1979 v Brazílii, jeho život údajně skončil utonutím, kdy jej při plavání měla postihnout mrtvice. Není bez zajímavosti, že k identifikaci jeho těla došlo až v roce 1992, a to za pomoci DNA jeho syna.
