Zoufalý Vladislav Jagellonský už neví kudy kam. Českou zemi získal v zoufalém stavu. Dluží, kam se podívá a nemá už, co by prodal nebo zastavil. Pravda, je tu ještě jedna cennost.
Jenže královskou korunu přece zastavit nemůže, to by bylo proti slibu Svatému otci a samotnému Bohu! A tak, když přijede do Čech, raději obrací každý groš.
Korunovační klenoty jsou symboly státnosti. Ovšem jejich osudu jsou někdy pohnuté. Putují z místa na místo, stávají se terčem zájmu zlodějů a jejich cena tváří v tvář dluhům dokonce může dokonce někoho ponoukat k tomu, aby je zastavil.
Užívání jenom při korunovaci
Papež Klement VI. (1291–1352) vydává 6. května 1346 bulu, ve které říká, že koruna zhotovená na příkaz Karla IV. má „spočinout na hlavě sv. Václava v pražské chrámu sv. Víta“.
Zapovídá navíc její ukradení, zastavení nebo prodání a určuje i trest pro toho, kdo se takovou ohavnost pokusí provést – vyloučení z církve. 2. září 1347 korunuje pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364) Karla IV. českým králem.
Podle Karla mají být korunováni jeho klenotem i všichni nástupci na českém trůně. Ovšem korunu mají „užívat jen v den své korunovace a týž den ji uložit na noc do pražské sakristie pod trestem vyobcování z církve,“ jak určuje sám Svatý otec.
Král porušil řád
Koruna se skutečně ocitá na lebce sv. Václava, která se nachází v relikviářové bustě ze zlaceného stříbra uložené ve svatovítské kapitule.
V soupisu inventáře pražské katedrály se v roce 1387 objevuje jako „corona sancti Wenceslai,“ tedy koruna svatého Václava. Nějakou dobu zůstává v jejím inventáři, ale zřejmě už Václav IV. (1361–1419) ji nechává převézt na hrad Karlštejn.
V roce 1420 bere český král Zikmund Lucemburský krátce po své korunovaci klenoty a odjíždí s nimi pryč. V červnu příštího roku mu na čáslavském sněmu šlechta a měšťané vyčítají, že klenot „vyvezl z království proti všemu řádu“.
Zpátky ji vrátí až v roce 1436 a koruna znovu skončí na Karlštejně. Po smrti Jiřího z Poděbrad (1420–1471), ale nastávají pro šperk krušnější časy.
Nikdo nic nechce platit
Nový král Vladislav Jagellonský (1456–1516) se v roce 1471 při svém nástupu na trůn zavazuje, že korunu a další zemské klenoty nesvěří nikomu bez porady s pány a rytíři Českého království a pražských měst.
Jenže trápí ho dluhy po jeho předchůdci. V podstatě se dostává na práh bankrotu. Katolíci totiž nechtějí platit dluhy po kacíři, za kterého Jiřího z Poděbrad považují. Města nic platit nemohou, ještě se nevzpamatovala z následků husitských válek.
Panovník na prahu bankrotu
V roce 1473 je situace krizová. Nechybí mnoho k tomu, aby Vladislav korunu zastavil, ale naštěstí má stále na paměti papežskou listinu i svůj slib.
Svým šlechtickým věřitelům předává správu zemských financí a v jejich rukou je i velká část majetku včetně královských hradů. Dluhy zůstávají i po Vladislavově smrti, ale koruna je naštěstí v rukou jeho syna Ludvíka Jagellonského (1506–1526).
