V roce 1969 obohatí italský architekt Paolo Soleri slovníky o nový termín – arkologie.
O rok později se spolu s hrstkou nadšenců vydá do pouště v americké Arizoně, napůl cesty mezi městy Flagstaff a Phoenix, aby tu do zdejší horké půdy položil základní kámen prvního díla v jeho duchu.
A nezůstane jen u jednoho kamene. V průběhu let tu pod žhavým sluncem vyrůstá město, jaké Země ještě na svých bedrech nenosila. Město, které jakoby kdosi ukradl ze vzdálené budoucnosti.
Velkolepý projekt, fungující jako soběstačný organismus, dokonale přizpůsobený všemu, co příroda nabízí. Jenže z úžasných představ je realizována jen hrstka.
Sny o pětitisícové populaci střídá krutá realita několika málo futuristických budov a pár desítek stálých obyvatel. Tak v současnosti vypadá experiment jménem Arcosanti.
Život v harmonii s přírodou
Přitom to původně byla krásná představa. Potřeby moderního člověka se v ní mají propojit s ohledy na životní prostředí. Jinak řečeno, místo, aby člověk při budování osobního prostoru přírodu utlačoval, stane se její součástí.
Ze skalní stěny je stěna obývacího pokoje. Přirozeně, nenásilně. Bez obkladů a překližkových desek. Veškeré energetické potřeby obyvatelstva má na starosti ohnivá koule na nebi.
Systém terasovitých skleníků shromažďuje sluneční záření, které je následně přesměrováno do dalších budov, aby je buď ohřálo, nebo ochladilo.
Všechno přesně v duchu základní myšlenky arkologie – spojení architektury a ekologického přístupu, soběstačnosti a minimální eko-stopy na přírodu.
K tomu oku lahodící architektura, plná kruhovitých oken, střech, mnohdy sloužících zároveň jako schodiště, a sítí chodeb, propojujících jednotlivé budovy, často vyúsťujících do vyhlídky na okolní poušť
Komplex neúplnosti
Celkem vyroste v arizonské poušti 13 hlavních budov. Ta poslední v roce 1989. Nejsou prázdné, trvale v nich žije zhruba 80 Arcosantů, jak sami sebe nazývají. V 70. letech je jich tu o dost víc. Rovnou dvě stovky.
Soleriho studenti, obdivovatelé, nadšenci, věřící jeho vizi. Ti všichni přidávají ruku k dílu. Odměna? Musí stačit dobrý pocit. Početný houf ale postupně řídne. Řada lidí to vzdá, frustrovaná z toho, jak pomalu celý projekt postupuje kupředu.
Neúprosný čas navíc ze spousty důmyslných architektonických řešení smývá jejich dobovou jedinečnost. A tak město do dnešních dnů stíhá stigma neúplnosti.
Chabých pět procent
Hrstka statečných, která komplex budov zachránila před statusem „město duchů“, se nemá špatně. Pořádají hudební festivaly (v roce 1987 na jeden takový zavítá 10 000 lidí), workshopy, prodávají Soleriho bronzové a keramické zvonečky.
Ty jsou, spolu s poplatky, které platí účastníci vzdělávacích programů konaných v místě, hlavním zdrojem příjmů pro dokončení futuristického stavebního projektu uprostřed pouště.
Při pohledu kolem je jasné, že jde ještě o dlouhou cestu, Vždyť realizováno je sotva 5 % z návrhů! Přesto místní dále neúnavně vydělávají na mámivý sen. Sami z toho mají minimum.
Od Soleriho neziskové organizace Cosanti Foundation, kde je většina z nich zaměstnaná, dostávají peníze na jídlo, bydlení a minimální možnou mzdu. Každý obyvatel tu plní svou jasnou roli.
Někteří dřou v místní slévárně, jiní mají na starosti IT podporu a údržbu Soleriho obsáhlého archivu. Ten je mimochodem jedinou stavbou, kde je kvůli zachování skladovacích podmínek, nainstalována klimatizace.
