Medicína jde neustále kupředu a v jejím vývoji došlo k několika milníkům, které umožnily zpříjemnit léčbu či zachránit více životů. Jedná se například o zavedení anestezie nebo vynález antibiotik. Významnou roli ovšem sehrál i technologický pokrok. Které přístroje pomáhaly napříč historií zachraňovat lidské životy?

Stetoskop: Lékařovy lepší uši

Kdy: 1819

Důležitým pomocníkem v péči o nemocné se stal v 19. století stetoskop, jednoduchý lékařský nástroj využívaný k poslechu činnosti vnitřních orgánů pacienta. S jeho pomocí se vyšetřovalo srdce, jeho tlukot a výskyt šelestů, stejně jako plíce a dýchání.

Posléze byl využíván i k poslechu ozev plodu v porodnictví.

Jeho autorem je francouzský fyzik a lékař René Théophile Hyacinthe Laënnec (1781–1826), světlo světa spatřil nástroj roku 1819. Než byl vynalezen, poslouchali lékaři tlukot srdce svých pacientů přikládáním uší na hruď, což selhávalo především u obézních jedinců.

V dnešní době se využívá nástupce a vylepšená verze stetoskopu, fonendoskop. K tělu pacienta se přikládá rozšířený konec s pružnou membránou, která blokuje ruch okolí a umožňuje lékaři lépe slyšet zvuky orgánů v těle.

Víte, že

Laërnnec také jako první popsal jaterní cirhózu, chronické onemocněné jater, jehož příčinou je nadměrná konzumace alkoholu nebo chronická virová hepatitida typu B a C.

Podkožní jehla: Předchůdcem byl husí brk

Kdy: 1853

Jehla spojená s injekční stříkačkou je vynálezem, starým 170 let. Ve starověkém Řecku a Římě používali lékaři tenké duté nástroje, například husí brk, ke vstřikování tekutin do těla.

Moderní injekční jehlu vynalezli nezávisle na sobě Charles Gabriel Pravaz ve Francii a Alexander Wood v Anglii roku 1853. Používá se ke vstříknutí léčivých látek do těla, stejně jako k odběru kapalných vzorků z těla.

K aplikace omamných látek ji zneužívají narkomani. Až 23 % dospělé populace přitom trpí fóbii z jehel (trypanofobie), dětí se jich bojí ještě více. To vede k většímu používání jemných jehel a mikrojehel.

Dalším důležitým vynálezem byl pak jednorázový katetr, který slouží k opakované aplikaci látek a léků bez nutnosti znovu napichovat cévy. Vynalezl ho v roce 1944 David S. Sheridan.

Teploměr: Měřilo se i 20 minut

Kdy: 1867

Nemoc se zpravidla projeví zvýšením tělesné teploty, jejímž prostřednictvím organismus bojuje se škodlivými viry či bakteriemi, které vnikly do těla.

Lékařský teploměr, který dnes běžně vytahujeme, když na nás „něco leze“, spatřil světlo světa v roce 1867, jeho autorem je britský lékař sir Thomas Clifford Allbutt (1836–1925).

Jeho asi 15 cm dlouhý teploměr byl praktický a komerčně dostupný, předtím se teplota měřila pomocí velkých a pomalých teploměrů, takže měření trvalo i 20 minut.

Jeho praktickou vychytávkou bylo zúžení kapilární trubice, což udržovalo rtuť na dosažené hranici, dokud nebyla setřepána na spodní hranici kalibrace. Měření trvalo jen pět minut, zprvu byla stupnice ve Fahrenheitech, později ve stupních Celsia.

Od roku 2009 je prodej rtuťových teploměrů v EU zakázán, rtuť je nahrazována jinými kovy, na vzestupu jsou i digitální teploměry.

Zubní vrtačka: Postrach i pomocník

Kdy: 1875

Zubním kazem trpěli již pravěcí lidé. Důkazy o zubním lékařství pochází už z roku 7 000 př. n. l., v údolí řeky Indus léčili lidé zuby pomocí lukových vrtáků. Následně je nahradily mechanické ruční vrtačky.

Přelomovým vynálezem, který zbavoval lidi úporné bolesti zubů, byla pneumatická zubní vrtačka, poháněná pedálem ovládaným měchem, kterou si v roce 1875 nechal patentovat americký zubař George F. Green. Znamenala doslova revoluci v péči o zuby. Následovaly ji vrtačky elektrické, mikromotorové a turbínové.

Rentgen: Konec nepřesným odhadům

Kdy: 1895

Po staletí museli lékaři léčit zranění a zlomeniny, aniž by viděli, co se v těle stalo. To změnil až vynález rentgenu.

Rentgenové záření objevil prakticky náhodou německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen (1845–1923) roku 1895, když ve své laboratoři ověřoval vlastnosti katodového záření. Tento nový druh záření pojmenoval paprsky X a zjistil, že pronikají i neprůhlednými látkami.

Zhotovil tak například první rentgen ruky. Za svůj objev získal v roce 1901 vůbec první Nobelovu cenu za fyziku. Využívání rentgenu při lékařském snímkování (skiagrafie) se velice rychle rozšířilo, následně i při zkoumání měkkých tkání.

Umělá ledvina: Trnitá cesta k úspěchu

Kdy: 1943

Podle odhadů lékařů trpí onemocněním ledvin každý desátý Čech. Zhruba u 9000 pacientů ledviny selžou úplně, což znamená, že nemohou plnit svoji základní funkci, spočívající v odvádění odpadních produktů z těla močí.

Tito lidé jsou pak odkázání na dialýzu neboli umělou ledvinu. Jejím otcem je holandský lékař Willem Johan Kolff (1911–2009).

Jeden z jeho prvních pacientů, který zemřel na chronické selhání ledvin, ho inspiroval k vytvoření prototypu umělé ledviny, sestávající z plechovek od pomerančového džusu, použitých autodílů a střívek na klobásy.

Světlo světla spatřil roku 1943. Kolff jím ošetřil 15 lidí, ale všichni zemřeli. Až u 67leté pacientky, nacistické kolaborantky, slavil úspěch.

Víte, že

Kolff se podílel i na vývoji umělého srdce spolu s Robertem Jarvikem. Roku 1940, v průběhu druhé světové války, zorganizoval také první krevní banku v Evropě.

Srdeční defibrilátor: Elektřina zachraňuje

Kdy: 1947

Přístroj je schopný elektrickým výbojem obnovit správnou činnost srdce. Fibrilace srdečních komor neboli zhoubná srdeční arytmie, jejíž příčinou je z 80 % ischemická choroba srdeční, vede bez zásahu ke smrti.

Už v 19. století vědci zjistili, že fibrilace je možné zastavit působením střídavého proudu na srdce.

První defibrilaci, která zachránila lidský život, provedl americký hrudní chirurg Claude S. Becker (1894–1971) v roce 1947. Při operaci 14letého chlapce, u něhož došlo k zástavě srdce, použil defibrilátor, který navrhl on sám a sestrojil ho jeho přítel James Rand. Následně se využívání defibrilátoru celosvětově rozšířilo.

Kardiostimulátor: Nepostradatelný zachránce

Kdy: 1958

Tento přístroj se dnes používá k léčbě poruch srdečního rytmu a je voperován pacientovi přímo do těla. Vedla k němu ovšem dlouhá cesta přes externí přístroje na podporu srdeční činnosti.

První kardiostimulátor, který bylo možné vložit do těla, vyvinul švédský inženýr Rune Elmqvist (1906–1996) na základě požadavku švédského kardiochirurga Akeho Senninga (1915–2000), který jej roku 1958 voperoval prvnímu pacientovi.

Dalším přístrojem, který zachraňuje pacienty se srdečními chorobami, je umělé srdce.

První myšlenky na něj se zrodily už v roce 1812, avšak první trvalé umělé srdce bylo poprvé voperováno člověku až v roce 1982, jeho autorem byl americký lékař Robert Jarvik (*1946).

CT skener a MRI: Pomáhá milionům lidí

Kdy: 1971 a 1978

Vynález rentgenu vzbudil v lékařích touhu po dalších, ještě dokonalejších a detailnějších zobrazovacích technikách.

Anglický elektroinženýr Godfrey Hounsfiled (1919–2004) vyvinul roku 1971 první komerční CT skener, který zobrazuje různé vrstvy ve více rentgenových snímcích. Za svůj vynález získal roku 1979 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Po vynálezu CT skeneru si americký matematik, lékař a vynálezce arménského původu Raymond V. Damadian (1936–2022) nechal patentovat techniku, využívající nukleární magnetickou rezonanci k rozlišení mezi normální a rakovinnou tkání.

To se později vyvinulo v MRI, které radikálně zlepšilo zdravotní péči milionům pacientů po celém světě.

Plicní ventilace: Železné plíce už jsou minulostí

Kdy: 1928 respektive 1950

Jedná se o náhradu plicního dýchání. Zprvu se rozvíjely zejména přístroje založené na podtlaku. Takovým byly i železné plíce, jež pomáhaly s dýcháním zejména dětem po obrně, kterým hrozila zástava dechu v důsledku ochrnutí dýchacích svalů.

První sestrojili americký inženýr Philip Drinker (1894–1972) a lékař Louis Agassiz Shaw (1886–1940) v roce 1928, postupně docházelo k jejich zdokonalování. Jednalo se o horizontální válec, v němž byl člověk položen tak, že mu vyčnívala jen hlava.

Dnes jsou tyto přístroje považovány za zastaralé, využívají se především přístroje založené na přetlaku. První moderní ventilátor vynalezl v roce 1950 švédský lékař a inovátor Carl Gunnar Engström (1912–1987).

Roboti-chirurgové: Neznají únavu

Kdy: 1985

V současnosti se při operačních výkonech zapojují robotické systémy, které na rozdíl od lidských chirurgů nepodléhají únavě. Pracují přesně a umožňují provádět složité postupy s větší přesností a kontrolou.

Prvním robotem, který byl použit při operaci byl Arthrobot, došlo k tomu v kanadském Vancouveru v roce 1985. Využíván byl především, jak předesílá jeho jméno, při artroskopických zákrocích.

Jiný robot byl využíván při operacích prostaty, další při biopsii mozku pod vedením CT. V roce 2000 byl pro chirurgické zákroky schválen robotický přístroj daVinci.

Ten se skládá ze čtyřramenného operačního systému a ovládací konzoly, pomocí které řídí operatér robota přes počítač. Jeho cena se pohybuje kolem 45 milionů korun.