Absolutně postrádají pud sebezáchovy. Na první pohled jsou to blázni, ale i oni se svými dechberoucími kaskadérskými kousky zapsali do historie.

Dáma ze sudu

Na Niagaře nezbohatla

Zaopatřit se finančně na stáří. To je představa 63leté americké učitelky Annie Edson Taylorové (1838–1921), s níž se rozhodne podniknout velmi riskantní výlet.

24. října 1901, v den svých narozenin, se nechává zavřít do dřevěného sudu, speciálně vyrobeného na zakázku a vystlaného matracemi.

V něm se pak vrhá z Niagarských vodopádů. Její „plavba“ trvá zhruba 20 minut. Pro tehdejší lidi je to téměř k neuvěření, ale Annie přežije jen s drobným šrámem na hlavě.

Sice si díky svému kousku získá načas zájem médií a nějaké ty peníze, ale nejde o žádné závratné jmění. Navíc jí uteče manažer i s jejím sudem, který funguje jako reklamní tahák.

Spoustu finančních prostředků musí nebohá dáma vynaložit na soukromé detektivy, aby zlosyna vypátrali…

Lidská dělová koule

Jednou kousek nevyšel

„Její perfektní figura vyžaduje opakované pohledy,“ rozplývá se dobový novinář nad tělesnými půvaby anglické akrobatky Rosy Richterové. Teprve 16letou dívku všichni ovšem znají pod uměleckým jménem Zazel.

2. dubna 1877 vystupuje v londýnském zábavním areálu Royal Aquarium. Představení spěje ke svému závěru, když vtom se na scéně objevuje kanon. Zazel si bez rozpaků vleze do jeho chladné hlavně. Užaslé publikum s napětím očekává, co se bude dít.

Ozve se velká rána, kanon zadýmá a nad hlavami diváků se ladně proletí mladá artistka. Po zhruba 21 metrech plachtění vzduchem bezpečně dopadá do záchytné sítě. Stává se prvním lidským projektilem na světě. Samozřejmě jde o trik, exploze kanonu je falešná.

Zazel do dálky ve skutečnosti vymrští skrytá soustava pružin. Nicméně efekt je to úžasný. Umělkyně zakrátko vydělává týdně závratnou sumu 200 liber a na její představení chodí najednou 20 000 zvědavců.

Její kariéru utne až nehoda, při níž v letu mine záchrannou síť a zlomí si nohu. A to ještě může mluvit o velkém štěstí…

Čelem ke kanonu

Na siláka nikdo nevyzrál

Obrovská síla, nervy ze železa a neobyčejný postřeh. To jsou základní profesní dovednosti cirkusového siláka dánského původu Johna Holtuma (1845–1919). Po zkušenostech z Ameriky se vrací do Evropy, aby nacvičil svůj životní výstup.

„To je nemožné,“ zrazují ho zkušení artisté od jeho nápadu stanout tváří v tvář hlavni kanonu a do rukou chytat vypálené dělové koule. Holtuma neodradí.

Dva roky usilovně trénuje, údajně přitom přichází o několik prstů, ale odvážný kousek vypiluje k dokonalosti. Lidé jsou z něj u vytržení. Jediné, co používá kvůli své bezpečnosti, jsou rukavice a ochranný štít na hrudi.

Diváci, především ženy uhranuté svalnatým borcem, šílí. Po čase se sice ozývají pochybovačné hlasy, že všechno je vlastně jen trik a dělové koule letící na Holtuma jsou duté, ale artista je všechny umlčí.

Nabídne úžasnou sumu 3000 franků tomu, kdo jeho výstup dokáže zopakovat. Nikdo takový se nenajde.

Život na laně

Kde všude se dá obědvat?

Charles Blondin (1824–1897) alias „Velký Blondin“ si získává reputaci jako skvělý provazochodec. Nic pro tohoto rodilého Francouze, kterému se Spojené státy americké stávají druhým domovem, není problém.

30. června 1859 na laně překonává soutěsku v blízkosti Niagarských vodopádů. Vzdálenost 340 metrů zdolává na laně o průměru necelých devět centimetrů. Vodní hladina se nachází v hloubce téměř 50 metrů pod ním. Blondin se nezalekne.

Když mu to napoprvé vychází, proč by kousek nezopakoval znovu?! S drobnými obměnami. Jednou se na lano vydává se zavázanýma očima, jindy na chůdách nebo na zádech přenese na druhou stranu svého statečného manažera. Dojde i na kulinářský zážitek na laně. Blodin si v závratné výšce udělá omeletu a spořádá ji na posezení.