Čisté ulice bez zápachu výkalů nepovažujeme už ani tak za luxus, jako za samozřejmost. V zemích třetího světa však žijí miliardy lidí na úrovni středověku – bez kanalizace a čističek odpadních vod.

Podle humanitárních organizací zemře až 700 000 dětí ročně na průjmová onemocnění způsobená nedostatečnou hygienou.

Odvádění odpadních vod bylo v průběhu staletí řešeno rozličnými způsoby. Z vykopávek je patrné, že kanalizace už kolem roku 2500 před n. l. ulehčovala život obyvatelům Mezopotámie.

Jedním z nejstarších dochovaných kanalizačních systémů je římská Cloaca Maxima – velká stoka, která ústila do řeky Tibery. Popud k jejímu vybudování dal pravděpodobně kolem roku 600 před n. l. římský král Lucius Tarquinius Priscus.

Středověk je spojený s narůstajícím počtem lidí ve městech, což vedlo i k větší koncentraci exkrementů. Nedůsledné nakládání s nimi přispělo k propuknutí několika morových ran. Města už z dálky nevábně zapáchala. Lidé odpad vylévali na ulici. O čištění se staral většinou pouze déšť.

Takový byl ráz většiny středověkých měst. Praha nebyla výjimkou. Zhruba od 14. století byly její dlážděné ulice doplňovány odtokovými koryty. Zlomovým se pak stal rok 1673, kdy jezuité vybudovali kamennou stoku k odvodnění Klementina.

Splašky se ve stoce ředily vodou z okolních kašen a následně byly odváděny do Vltavy.

Současný pražský kanalizační systém pochází z velké části z let 1895–1906, kdy jej podle svého návrhu zrealizoval anglický inženýr sir William Heerlein Lindley (1853–1917), který se rovněž podílel na vybudování kanalizačních sítí v řadě dalších evropských měst, mimo jiné ve Varšavě a v Lodži.

Součástí pražské kanalizační sítě byla čistírna odpadních vod v Bubenči, která fungovala do roku 1967. Dnes se v těchto prostorách nachází Muzeum Stará Čistírna a celý areál je od roku 2010 národní kulturní památkou.

Jejím nástupcem se stala moderní Ústřední čistírna odpadních vod na Císařském ostrově, která svého času patřila k největším v Evropě. Průměrně se musí vypořádat s přítokem 4 m3 odpadních vod za sekundu. Ročně vyčistí až 110 milionů m3.

Čištění probíhá mechanicky, chemicky i biologicky. Na konci procesu je čistá voda a kal. Voda se vypouští zpátky do vodních toků, kal se čerpá do vyhnívacích nádrží.

Vyhníváním vzniká bioplyn, kterého lze využívat k výrobě tepla a elektrické energie.

Rozšiřování a modernizace kanalizační sítě má příznivý vliv na životní prostředí. Do budoucna se počítá s rekonstrukcí zastaralých čističek odpadních vod i kanalizační sítě. K tomu jsou využívány jak nové materiály, tak nové technologie.

Čističky umožňující pouze mechanické čištění jsou nahrazovány mechanicko-biologickými. Potenciál má také energetické využití odpadů. Jedná se o obnovitelný zdroj, který může sloužit i jako palivo.

Přibývá také čističek nových. Za poslední desetiletí jich bylo postaveno 388. Aktuálně je na našem území 2382 čističek s celkovou denní kapacitou 3,7 milionu m3 odpadní vody. Přesto se i u nás najde několik obcí, které kanalizaci nemají.

Nesrovnatelně horší je však situace v chudých zemích třetího světa. Až 40 % světové populace žije bez kanalizace, mezi odpady a výkaly. Touto problematikou se zabývá nadace Nadace Billa a Melindy Gatesových.

Známý miliardář podpořil projekt Omniprocesoru z dílny Janicki Bioenergy, který dokáže přeměnit znečištěnou vodu na pitnou a ještě přitom vyrobí elektrickou energii.