Výzkumy na zvířatech vzbuzují ve společnosti rozporuplné reakce. K uklidnění některých se v dnešní době postupně přechází k testování na buňkách a tkáních lidského původu. Zvířata však v procesu biochemických experimentů zcela nahradit nelze.
Nejsou však v 21. století tyto experimenty přežitkem z dob dávno minulých? A přinesly něco skutečně objevného? Podívejme se na mýty, které testování na zvířatech obestírají.
Mýtus č. 1: Výzkumy na zvířatech jsou k ničemu. Nepřinesly zatím žádné výsledky.
I když mnoho lidí testování na zvířatech zatracuje, nelze mu upřít přínos, který přineslo moderní medicíně. Jeden příklad za všechny.
Frederick Banting (1891–1941) a Charles Herbert Best (1899–1978) objevili roku 1920 léčebné účinky inzulínu, za což obdrželi roku 1923 Nobelovu cenu za medicínu.
Že je inzulín účinný při léčby cukrovky, zjistili právě při testování na psech. Před objevem inzulínu byla míra úmrtnosti na toto onemocnění velmi vysoká. A nakonec z toho těží i diabetičtí psi.
Z testování na zvířatech však vzešlo mnoho dalších nových druhů léčby i po objevu inzulínu. Například vakcína proti tetanu, záškrtu či černému kašli. Další pravděpodobně přibudou v letech následujících.
Lze očekávat pokrok při léčbě Alzheimerovy choroby, cystické fibrózy či rakoviny.
Mýtus č. 2: K těmto výzkumům nejsou zvířata třeba, protože existuje spousta alternativ.
Zvířata se tam, kde existuje nějaká účinná alternativní metoda, nepoužívají. Podle zákona ani nesmějí. Alternativních metod se využívá, ale téměř vždy nastane moment, kdy je nutné do výzkumu zapojit i živá zvířata.
Nelze zkoumat kašel na počítačové simulaci, nebo tlukot srdce ve zkumavce. Stejně tak není možné reprodukovat určitou komplikovanou chorobu na buněčné a tkáňové kultuře. Je třeba mít komplexní organismus. Lidské dobrovolníky lze využívat až od určité fáze testování.
Nicméně díky alternativním metodám množství zvířat určených k testování postupně klesá.
Mýtus č. 3: Výzkum na zvířatech je levný a společnosti ho provádějí jen kvůli vysokým ziskům.
Testování na zvířatech je nákladnější než ostatní způsoby testování. Pokud by byli výzkumníci motivováni finančními zisky, rozhodně by si tuto metodu nevybrali. Výzkum se musí odehrávat v mezích platných zákonů.
Náklady rostou kvůli nutnosti neustálého odborného veterinárního dohledu a opatřením, aby zvířata netrpěla a nežila v bezútěšných podmínkách.
Mýtus č. 4: Tyto výzkumy jsou bezcenné, protože zvířata se od lidí značně odlišují.
Vzhledem k tomu, že všichni savci pocházejí ze společných předků, jsou si všichni biologicky značně podobní. Všechny tyto organismy mají obdobný krevní oběh, nervový systém a stejné vnitřní orgány: srdce, plíce, žaludek, ledviny, střeva, játra atd. Nejsou sice identické úplně, ale rozdíly jsou minimální.
Ale i z případných rozdílů se dá těžit. Například jak je možné, že u myší trpících svalovou dystrofií dochází k menšímu úbytku svalového hmoty, než u lidí s tímto závažným onemocněním? Správné zodpovězení této otázky může vést k nalezení kýženého léku.
Výzkum na morčatech zase poukázal na to, jak funguje vitamín C. Jejich organismus si jej, stejně jako organismus člověka, nedovede sám vyrobit.
Mýtus č. 5: Tyto výzkumy nejsou relevantní, protože zvířata a lidé trpí různými nemocemi.
Sedativa, antibiotika, léky proti bolesti a mnohé další medikamenty jsou používány jak u lidských, tak zvířecích pacientů. Veterinární léčiva jsou stejná, nebo podobná těm, která se používají k léčbě lidí.
Většina onemocnění, jimiž lidé trpí, postihuje také vždy alespoň jeden další živočišný druh. I ve zvířecích organismech bují rakovinné buňky, dochází k selhání srdce. I zástupci zvířecí říše jsou stiženi astmatem, vzteklinou či malárií. A léčba?
Obdobná jako u lidí. Za všechny uveďme příklad šimpanzů, kteří mohou také onemocnět obrnou. Aby před ní byli uchráněni, jsou očkováni stejnou vakcínou jako lidé.
Mýtus č. 6: Vědci nedbají o blaho laboratorních zvířat.
Současní vědci mají silné etické, ekonomické i právní závazky. Nemohou provádět pokusy na zvířatech, jako tomu bylo v minulém století v sovětských laboratořích.
O hlavních etických zásadách v oblasti experimentování na zvířatech se mluví jako o tzv. koncepci tří „R“. Toto označení vychází z prvních písmen anglických výrazů: Refinement (zdokonalení) – vědečtí pracovníci musejí dbát na to, aby zvíře trpělo co nejméně.
Pokud možno vyloučení stresujících a bolestivých faktorů z daného experimentu. Reduction (redukce) – počet zkoumaných zvířat se musí co nejvíce minimalizovat a Replacement (nahrazení) – tam, kde je to možné, nahradit testy na zvířatech jinou technikou.
Mýtus č. 7: Mezi nejčastěji testovaná zvířata patří kočky, psi a opice.
Zdaleka ne. Více než 80 % testovaných zvířat tvoří myši, krysy a další hlodavci. Druhou nejpočetnější skupinou jsou ryby s 12% zastoupením. Pouze jedno testované zvíře z tisíce je pes nebo kočka. Na opicích probíhá testování dokonce ještě méně často.
Na vyšších primátech (šimpanzích, orangutanech a gorilách) v Evropské unii dokonce vůbec.
Psi jsou důležití pro vývoj nových operačních technik. Zvláště pak pro studium plic, srdce a cév. Jejich orgány jsou značně podobné těm lidským. Kočky jsou užitečné při zkoumání sluchu a mozku.
Testování menších primátů, kosmanů a makaků pomáhá při hledání léků na závažné nemoci, jako jsou například AIDS a Alzheimerova choroba.
Necelá 2 % testovaných zvířat tvoří ovce, krávy nebo prasata.
Mýtus č. 8: Na zvířatech je testována kosmetika.
Není. Alespoň ne na území Evropské unie. Zákaz platí už několik let a kosmetické výrobky testované na zvířatech se sem nesmějí ani dovážet. Testují se především na buněčných a tkáňových kulturách, v konečné fázi pak na lidských dobrovolnících.
Čína jde však opačným směrem – testy na zvířatech naopak vyžaduje. A povinně.
Mýtus č. 9: Laboratorní zvířata trpí velkou bolestí.
Je ve vlastním zájmu výzkumných pracovníků, aby laboratorní zvířata netrpěla. Pokud by byla testovaná zvířata ve stresu, vedlo by to ke zkreslení kýžených výsledků.
Aby vůbec k jednotlivým testům došlo, musejí projít etickým zhodnocením, kde se zváží všechna pro a proti. Zda je možné k výzkumu přistoupit, rozhodují odborné komise daných výzkumných zařízení. Ty musejí mít akreditaci od Ústřední komise pro ochranu zvířat.
Dokonce i zákony přikazují, že vědci musejí postupovat tak, aby bylo utrpení zvířat minimalizováno.
Mýtus č. 10: Testování na zvířatech neupravují žádné zákony.
Naopak, zákonů a nařízení je požehnaně. U nás se jedná o Zákon na ochranu zvířat proti týrání a vyhlášku O chovu a využití pokusných zvířat. Nepřímo se ochranou zvířat zabývá celá řada dalších zákonů.
Například zákon o veterinární péči, o šlechtění a plemenitbě, či trestní zákoník. Je třeba dbát také předpisů Evropské unie.
