Paprsky prudkého slunce dopadají na pranýř, kde vysíleně stojí tmavovlasá žena. Už nemá sílu odpovídat na urážlivé řeči kolemjdoucích. Apaticky pozoruje skotačící děti, které se jí smějí. Je jí zle z horka a ještě více z toho, čím prochází. A při pomyšlení na to, co bude následovat, se jí zmocňuje strach.

Cítit se jako na pranýři není rozhodně příjemný pocit. Znamená to, že dotyčný člověk je terčem výsměchu a čelí těžké dehonestaci. Právě tak to vypadalo i v uplynulých staletích, kdy jsou pranýře hojně využívány.

Osoba, která na něm skončí, je vystavena hanobení, posměchu a opovržení. Takový trest sice neznamená smrt a mnohdy ani výrazné fyzické utrpení, nicméně jeho dopad na další život člověka je značný.

V dané době je totiž čest jednou z vysoce ceněných hodnot a pobyt na místě hanby se vážně promítne do společenského, případně profesního postavení. Někdy se dokonce s pobytem na pranýři váže i ztráta právní způsobilosti.

Hříšníci musí pykat

Důvody, proč se nešťastníci na pranýři ocitnou, jsou obvykle nejrůznější prohřešky proti morálce.

K těm patří například nepoctivost trhovců, drobné krádeže, podvody, křivopřísežnictví, nactiutrhačství, výtržnictví, pohoršující chování nebo smilstvo, tedy sexuální vztah mezi osobami, které spolu nejsou v manželském svazku.

Pranýře jsou různých typů, od prostých dřevěných kůlů, ke kterým později přibude i kamenný stupínek až po lešení, kde se nachází vyvýšená plošina pro odsouzence.

Potupná cesta

Na mnohých místech jsou v průběhu staletí nahrazovány pranýři kamennými. Provinilec je k místu hanby připoután, někdy má na obličeji připevněnu masku nebo obojek kolem krku.

Nezřídka má na těle zavěšen i předmět, který ho na pranýř přivedl, tedy například ukradenou věc nebo šizené zboží. Odsouzenec stojí na pranýři několik hodin, leckdy řadu dní po sobě.

Musí strpět nejenom výsměch přihlížejících, ale zakouší také další potupu, jako je třeba házení vajec nebo odpadků.

Stání na pranýři je mnohdy předehrou k dalšímu ponižujícímu zážitku, kterým je chození nebo jízda na voze po městě v doprovodu biřice, který vyvolává prohřešky dotyčného nešťastníka.

Zmrskat a vyhnat!

Pokud má výtečník na svědomí vážnější provinění, může být přímo na místě vykonán tělesný trest.

K nejlehčím patří zmrskání nebo polévání studenou vodou, avšak dochází také k mnohem těžším exekucím, jako je třeba utětí ruky, uříznutí jazyka nebo uší či označení cejchem hanby.

Ten se na tělo vypálí, vypichuje anebo vyřezává a to obvykle na tvář nebo na záda. Aby se toto znamení nezahojilo a zůstalo patrné, přidává se často do čerstvé rány prach. U podobných trestů mnohdy následovalo vyhnání nebo vymrskání z města.

Smilníci patří do klece

K pranýřům přibývají zřejmě v době baroka také kovové uzamykatelné klece. Jsou obyčejně umístěny na kamenném soklu se schůdky. Stejně jako pranýře se nacházejí na veřejných místech, tedy na náměstích, blízko radnic či kostelů.

Končí na nich především hříšníci, kteří se provinili smilstvem, nevěrné ženy a prostitutky.

I když se v některých pramenech vyskytují zmínky o pranýřích už ve 14.století, největší rozmach zažívají od 15. do 18.století.

K jejich likvidaci dochází v 80. letech 18. století, kdy císař Josef II. (1741-1790) nařizuje spolu s bořením šibenic i rušení pranýřů.