Skip to content

Potrestal Jiří z Poděbrad zrádce trestem smrti?

Dne 7. září roku 1453 „byl v Praze na Starém Městě sťat pod pranýřem urozený a vážený rytíř pan Jan Smiřický, který měl v držení Roudnici a panství roudnické, a byl pohřben ve špitálu u mostu,“ zmiňují se Staré letopisy české. Zrádce byl potrestán tak rychle, že se ani nestihl rozloučit s rodinou.

Když v dubnu roku 1420 vyráží husitské vojsko Východočechů pod vedením Hynka Krušiny IV. z Lichtenburka (1392 – 1454) na pomoc Praze, uprostřed bojového šiku je i udatný válečník Jan Smiřický († 1453), který se potom přidává k Žižkovým bojovníkům. Už teď se u něho ale projeví povaha: kam vítr, tam plášť, protože vzápětí přechází na stranu konzervativnější husitské šlechty. Za svoji základnu si zvolí Roudnici nad Labem, kterou mu ze strachu o svůj život přenechává pražský arcibiskup Konrád z Vechty (1364 – 1431). Jan mu za to slíbí ochranu. Kromě slávy na válečném poli ale Smiřický už získal pověst i v diplomatických kruzích. Všechno, co mu doba poskytuje, využívá ve svůj prospěch. Když se mělničtí občané rozhodnou podvolit Praze ovládané husity, stává se roku 1421 jejich hejtmanem. O rok později zase žehlí spory radikála Jana Želivského (1380 – 1422) s pražskými měšťany a krátce na to ho zvolí i do prozatímní vlády. Nezahálí ani jeho bojové schopnosti, což potvrzuje oslavná píseň, složená po vítězné husitské bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426, v níž se zpívá: „I ti, jenž s Jankem Smiřickým, s Čeňkem Mičanem Klinštejnským, s Albrechtem Kamenským byli, s Němci se udatně bili.“

Jiří z Poděbrad přečte slova zrádce. Rádci mu doporučí jeho potrestání.

K útěku pomůže služka
Jenže touha získat moc a postavení je u něho silnější než věrnost kališnickým ideálům. Jakmile zjistí, že braniborský kurfiřt, katolík Bedřich Hohenzolernský, si chce napravit svoji bankrotem pošramocenou pověst a připravuje třetí křížovou výpravu, nabídne mu spolupráci. „Dostanete ode mne Roudnici i Mělník. Nebudou vám vhod informace o husitské taktice? Jistě je jednodušší dobývat pevnou zeď než se vrhnout na nebezpečnou vozovou hradbu,“ lísá se Smiřický do Bedřichovy přízně a prodává kurfiřtovi tajné informace. „Když dobře zaplatíte, přidám vám ještě tisíc zdatných jezdců do boje,“ slibuje člověku, jenž ještě nedávno patřil mezi jeho nepřátele. Zaplete se i do tahanic o uvolněný český trůn. Nejraději by na něm viděl litevského knížete Zikmunda Korybuta (asi 1397 – 1435), jenže ten při své vladařské misi do Čech skončí ve vězení. Jeho příznivci včetně Smiřického se v září 1427 pokouší dobýt Prahu. Vtrhnou otevřenými branami na Staré město, ale nemají šanci. „V tomto boji pobili Pražané dobře sto lidí, sto třicet šest jich zajali,“ vypráví dobový kronikář Bartošek z Drahanic. Mezi zatčenými je i Jan a skončí v žaláři na Staroměstské radnici. Všimne si ovšem půvabné služky. „Pomozte mi,“ šeptne jí, když jsou stráže z dohledu. S dívkou potom naplánuje úspěšný útěk.

Zikmund Lucemburský Janovu přízeň ocení velmi štědře.

Hraje na obě strany
Znovu je o Smiřickém slyšet v roce 1433, kdy se objevuje v delegaci, která v bavorském Řezně jedná se Zikmundem Lucemburským (1368 – 1437) o jeho nástupu na český trůn. Zikmund jeho přízeň později štědře ocení, potvrzuje mu vlastnictví Roudnice i dalších statků, a jakmile se v listopadu 1437 chystá pryč z Čech, jmenuje ho do vlády šesti hejtmanů. Po Zikmundově smrti Jan straní Albrechtovi II. Habsburskému (1397 – 1439) v jeho nárocích na trůn. Umí v tom chodit, a tak si i tentokrát zajistí místo ve výpravě za novým kandidátem. Ten ho za odměnu pasuje na rytíře. Když i on zemře a české stavy si v červnu 1440 zvolí za nového panovníka Albrechta Bavorského, v poselstvu, které mu oznamuje volbu, samozřejmě nechybí Smiřický. Albrecht ale návrh odmítne.

Ladislavu Pohrobkovi intrikán naznačí, že mu někdo usiluje o život.

Jan, teď boleslavský a litoměřický hejtman, se hlavně snaží udržet klid na svém území. Není mu ovšem lhostejné, jak se schopný Jiří z Poděbrad (1420 – 1471) dostává se svojí Poděbradskou jednotou po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna (1404 – 1444) do vedení východočeských landfrýdů (krajské sněmy pánů, rytířů a královských měst v čele s volenými hejtmany – pozn. red.). Navenek se ale tváří neutrálně a sleduje i jednání druhé strany, katolíka Oldřicha II. z Rožmberka (1403 – 1462) a jeho Jednoty strakonické. Dělá jim prostředníka, a když se koncem dubna 1452 stává Jiří z Poděbrad zemským správcem, Jan pronikne i do jeho rady.

Erb rodu Smiřických. Jeho zakladatel přijde o hlavu.

Intrikán přijde o hlavu
Slibná diplomatická kariéra se ale začíná hroutit. Pražští měšťané připravují puč proti Jiřímu. Jenže viníky spiknutí odhalí a na mučidla se dostane i jeden z nich, konšel Václav Duršmíd. Při výslechu kvůli zpronevěře prozradí, že v pozadí příprav převratu stál také Smiřický. Podezření vůči svému rádci od této chvíle Jiřího z Poděbrad už neopustí. Jan ale nic netuší a právě to se mu stane osudné, když v srpnu 1453 posílá do Vídně dopis českému králi Ladislavu Pohrobkovi (1440 – 1457). „Raději do Prahy nejezděte, nemáte-li ovšem dvě hlavy,“ naznačuje mladému králi, že Jiří usiluje o jeho život. Jenže tentokrát hraje příliš vysokou hru. Pohrobkův poručník Oldřich Celský pošle list Jiřímu, jenž okamžitě svolává na 6. září 1453 zasedání své rady. „Kdosi psal výstrahy králi a Jeho Milost se proto strachuje do země přijíti,“ vysvětlí rádcům a přečte jim dopis, aniž prozradí jméno jeho autora. „Je podle vás pisatel zrádce? Zaslouží si trest smrti?“ ptá se a rádci zvedají ruku na souhlas. Janovi nezbývá než ji zdvihnout také a tím si podepsat ortel smrti. Rozsudek vykonají hned druhý den.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …