Používaly ho už dávné jihoamerické kultury k léčbě i rituálům. Dnes je módním trendem, jehož účinky si chtějí vyzkoušet dobrodruzi i lidé s depresí. S tou je prý totiž podle vědců ayahuasca schopná pomoci lépe, než některá komerční antidepresiva. Má však i svá rizika.

Zatímco u spousty lidí jde jen o prostředek, díky kterému mohou vyzkoušet nepoznané a dopřát si neobyčejné zážitky, pro odborníky je ayahuasca potenciálním lékem na některé duševní stavy, jako je třeba deprese.

Pomoci by podle nich mohla i takovým pacientům, kterým běžná antidepresiva nepomáhají. Problém je však v tom, že tato směs obsahuje psychotropní látky, které jsou v mnoha zemích zakázány.

Dlouhý proces přípravy

Různé jihoamerické společnosti využívají ayahuascu rozdílnými způsoby. U některých kultur je vyhrazena pouze pro šamany, kteří prý dokážou po požití nápoje komunikovat se světem duchů, nahlížet do budoucnosti, léčit i cestovat do jiných dimenzí.

Pro jiné kmeny slouží jako nápoj při společenských událostech. Každopádně tuto směs znaly už dávní obyvatelé amazonské džungle. Její složky se mohou lišit, ale nikdy nesmí chybět liána Banisteriopsis caapi.

Požadována bývá i keřovitá rostlina Psychotria viridis nebo náhražka, obsahující stejné látky, aby došlo ke vzájemnému působení a nápoj měl očekávané psychedelické účinky. Ten pak ovlivňuje centrální nervový systém, což vede ke změněnému stavu vědomí, který může zahrnovat halucinace, mimotělní zážitky a euforii. Příprava trvá několik hodin, často i více, než jeden den. Po dlouhém vaření nakonec vzniká vysoce koncentrovaná kapalina.

Od šňupání k pití

Nejstarší známé důkazy o používání ayahuascy pocházejí z období před 1000 lety.

Archeologové v roce 2008 našli na pohřebišti v Bolívii velmi dobře zachovalý váček, obsahující stopy pěti psychoaktivních botanických látek, které ani dnes obvykle nescházejí v tomto v současnosti trendovém halucinogenním nápoji.

Protože ve váčku byly i pomůcky ke šňupání, je pravděpodobné, že tehdy byla rostlinná směs ayahuasca spíše používána tímto způsobem a až následující vývoj přinesl tekutou formu.

V 16. století se křesťanští misionáři ze Španělska poprvé setkají s domorodci, kteří ayahuascu užívají a jejich zprávy ji popisují jako „ďáblovo dílo“. Ještě to však několik století trvá, než se dostane do širšího povědomí. Pomohou jí k tomu někteří etnobotanikové a zastánci psychedelik.

Nadějné vyhlídky, ale dlouhá cesta

Jako první vzorky nápoje přinese a vědecký popis účinků publikuje chilský lékař Claudio Naranjo (1932-2019), který studuje ayahuascu přímo mezi jihoamerickými Indiány. A to je start k tomu, aby se o ni začala veřejnost zajímat čím dál tím více.

Někteří lidé tvrdí, že jim pomohla zbavit se různých závislostí i kompletně změnit životní styl, sami vědci však upozorňují, že na každého působí jinak. Zatímco někdo zažívá euforii i pocit osvícení, jiní lidé zakusí pocit těžké úzkosti a paniky.

Jde totiž v podstatě o drogu, i když závislost na ní údajně nevzniká, která obsahuje látky, jež jsou ve většině zemí nelegální. Rozsáhlejší výzkum je tak omezen na státy, kde existuje určité legislativní vakuum, které umožňuje zkoumat účinky tohoto elixíru.

Cesta k tomu, aby se stal legálním léčebným prostředkem, je tak ještě velmi dlouhá.