Ta závěrečná scéna filmu Planeta opic už dávno vstoupila do zlatého fondu kinematografie.
Zbytky Sochy svobody zabořené v písku a před nimi bědující Charlton Heston, kterému právě došlo, že se ocitl na Zemi, zdevastované jadernou válkou, kterou ovládli lidoopi.
Ponechme teď stranou čachry některých zemí s jadernými zbraněmi a přejděme rovnou k představě, že by naší planetu ovládly opice. Skutečně by se to mohlo stát? No, třeba takoví šimpanzi k tomu mají minimálně některé předpoklady.
Géniové říše zvířat
Ne nadarmo se říká „chytrý jako opice“. A jestli se na nějaký opičí druh toto přirovnání skutečně hodí, tak jsou to šimpanzi. A rozhodně ne jen kvůli tomu, že sdílejí 98,8 % své genetické výbavy s člověkem.
V imitování lidské činnosti jsou zdaleka nejúspěšnější ze všech zvířat. Také se nejlépe z lidoopů učí znakovou řeč. A nejen ji. V některých činnostech dokáží člověka nejen napodobit, ale rovnou ho trumfnout!
V roce 2000 se ve Výzkumném ústavu primátů na univerzitě v japonském městě Kjóto narodí šimpanz, který dostane jméno Ayumu. Od dětství je podrobován nejrůznějším testům, včetně těch na krátkodobou paměť.
Ohromující Ayumu
Na obrazovce jsou mu na pár krátkých okamžiků ukázána různě rozmístěná čísla od jedné do devíti a vzápětí jsou nahrazena bílými čtverečky. Úkolem je označit čtverečky v pořadí, v jakém šla čísla po sobě.
Zatímco lidští vysokoškolští studenti mají úspěšnost jen 40 %, Ayumu rovnou 80 %. Všechna čísla si dokáže zapamatovat za méně než půl vteřiny! Ohromující je ale nejen šimpanzí inteligence. Jsou rovněž velmi přizpůsobiví.
Dokáží si osvojit život v pralese, stejně jako u vás v obýváku. A to včetně některých lidských neřestí.
Uspokojení vysavačem
Když si profesor oklahomské univerzity Maurice K. Temerlin (1924–1988) a jeho manželka Jane v roce 1964 pořídí dvoudenní šimpanzí mládě, rozhodnou se ho vychovat jako by to bylo lidské dítě.
Pojmenují ho Lucy a naučí jíst příborem, oblékat se, listovat v časopisech. Když přijde návštěva, je šimpanzice schopná vzít konvici, naplnit ji vodou, najít dva šálky a čajové sáčky a servírovat čaj. Osvojí si ale i jiné, nepříliš záslužné dovednosti.
Oblíbí si gin, whisky a víno, z vlastních výkalů modeluje lidské hlavy, nejraději si prohlíží hanbaté časopisy a sexuálně se uspokojuje vysavačem.
V televizi sleduje porno
Šimpanzí závislost na alkoholu a pornu není mimochodem nic překvapivého.
Odborníci mají dlouhá léta pod dohledem skupinu šimpanzů v Guineji, která pravidelně chodí upíjet z plastových lahví s fermentovanou palmovou šťávou, ze které místní vyrábějí palmové víno.
A když v zoo ve španělské Seville dostane šimpanzice Gina do klece televizi a dálkové ovládání, velmi rychle si zjistí, na kterých kanálech je porno a na nic jiného se pak už nedívá.
Násilí kvůli sexu i hierarchii
To všechno ovšem nejsou vlastnosti, kvůli kterým by se lidé měli šimpanzů jakkoliv obávat. I takovými ale bohužel disponují. Stačí se podívat, jak se dokáží chovat ve své komunitě, kde násilí hraje velkou roli.
Šimpanzí samci si jím například velmi často vynucují sex. Zvlášť ti níže postavení. Brutální znásilnění tu tak není nic neobvyklého. A když dominantní samec přistihne samici s někým z „druhé kategorie“, může šimpanzice očekávat další výprask.
Cizí není šimpanzům ani incest. Na vlastních matkách si sex vynucují opět násilím. To uplatňují i při postupu v hierarchii tlupy.
Šimpanz nezná bratra
Od takových praktik už je jen velmi malý krůček k vraždám a kanibalismu. Šimpanzice Passion přijde na svět v roce 1975. Její první obětí je novorozené mládě její sokyně Gilky, které zabije a pochutná si na jeho masu.
A to společně se svými dětmi, které tak přijdou kanibalismu na chuť. O rok později Gilka znovu porodí a vše se opakuje s tím rozdílem, že tentokrát zabíjí Passionina dcera Pom. O měsíc později provede to samé dítěti šimpanzice Melissy.
Britská primatoložka, etoložka a antropoložka Jane Goodallová (*1934), která přes padesát let zkoumala šimpanze v tanzanské Gombské rezervaci, pro změnu vzpomíná na šimpanze Froda, který proto, aby se dostal do čela tlupy, neváhá napadnout a zabít dokonce vlastního bratra.
Válka šimpanzů v Gombe
Nejde ale jen o boj muže proti muže, respektive šimpanze proti šimpanzovi. V roce 1974 vypukne v Národním parku Gombe v Tanzanii mezi dvěma komunitami šimpanzů regulérní válka. Stejně krutá a nelítostná jako ta lidská.
Trvá čtyři roky, během kterých se tlupy navzájem vraždí, unášejí, přepadávají ze zálohy a dojde i na kanibalismus. Každá úspěšná akce je pak náležitě oslavena vyhazováním větví do vzduchu. Šimpanzi přitom nemusejí válčit jen mezi sebou. V hledáčku mají i člověka.
Šimpanz vs. člověk
Své o tom vědí mimo jiné v západní Ugandě, která se může „pyšnit“ nespočtem případů útoku šimpanze na člověka, konkrétně na dítě. V roce 2014 například ve vesničce Kyamajaka vtrhne šimpanz na zahradu rodinného domu, odkud unese dvouleté dítě.
Ačkoliv vesničané se mu téměř okamžitě pověsí na paty, opice stačí nebohému chlapci utrhnout ruku a vyrvat mu ledviny. Umírá při převozu do nemocnice.
Podobná tragédie se stane i v sousední Tanzanii a její ústřední postavou je už zmiňovaný šimpanz Frodo, který v roce 2002 v národním parku Gombe ukradne mladé mamince její čtrnáctiměsíční dcerku Miasu, kterou nejenže zabije, ale částečně také sežere.
Vychytralý bojovník a stratég
Člověk má přitom pramalou šanci se rozzuřenému šimpanzovi ubránit. Vzrostlý samec může vážit klidně 70 kg a měřit přes 1,6 metru.
Když vezmeme v úvahu jejich velké ostré špičáky a zběsilost, s jakou se na protivníka vrhají (trhají obličeje, skalpy, ruce a mužské pohlavní orgány), je jasné, že lepší je se jim raději vyhnout.
Šimpanzi navíc při soubojích velmi dobře využívají nejrůznější klacky a větve jako zbraně. Boj s nimi trénují už od dětství. Na protivníka se také dokáží perfektně připravit.
Jako třeba šimpanz Santino, který ve švédské zoo každý večer sbírá a na tajném místě shromažďuje kameny, aby je přes den mohl házet po otravných návštěvnících.
