Chrámový kněz cosi vaří v nádobě nad ohněm. Do místnosti unikají páchnoucí výpary. Tekutina bublá, až se přehřeje. Ozve se rána, nádoba se rozpadne na několik kusů a její obsah se rozprskne kolem. Vzápětí vyšlehne plamen. Autor pokusu stihne na poslední chvíli utéct.

Už egyptští chrámoví kněží zkoušejí napodobovat drahé kovy jako stříbro a zlato nebo drahé kameny, ale také vzácná přírodní barviva jako purpur. Postupy zaznamenávají například na Leydenský nebo Stockholmský papyrus a další.

Nabízejí třeba recept, jak měděný prsten proměnit ve zlatý „Připravte si jeden díl zlata a dva díly olova v prášku. Smíchejte je dohromady a rozmíchejte v klovatině. Pokryjte tím prsten a zahřívejte ho v ohni. Opakujte to tolikrát, až prsten bude celý zlatý.

Postup se nedá zjistit, protože oheň zničí olovo a zlato se vyleští třením.“ Když Arabové dobudou v roce 629 Egypt, začnou využívat i egyptské lučebné recepty. Další inspirací alchymie se stává starověké Řecko.

Jeho učenci zkoumají základní principy fungování přírody. Snad nejvíc práce pro zrození oboru udělá Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. n. l.) se svojí teorií čtyř živlů (oheň, voda, vzduch, země).

Teorie rtuti a síry

Zatímco raně středověká Evropa po pádu římské říše v roce 476 zažívá dobu temna, na Blízkém východě se rodí alchymie, vystavěná právě na poznatcích starých Řeků a Egypťanů.

Hvězdou mezi arabskými alchymisty se stává Abu Abdalláh Džabir ibn Hajján, známý jako Geber (721–817).

Za základ svých pokusů bere Aristotelovu teorii, že se látky skládají ze čtyř živlů a ovlivňují je dva hybné principy, a to síra, symbolizující hořlavost, oheň a vzduch, a určuje vlastnosti nekovů.

Druhým principem se stává rtuť jako znázornění země a vody a vysvětlující principy chování kovů. Teorie síry a rtuti během následujících staletí položí základy alchymie.

Dozráním olova vzniká zlato

Za otce kovů považuje Geber olovo. Věří, že kovy dozrávají, a za zralý kov považuje zlato. Alchymistickou přeměnu kovů ve zlato považuje vlastně za dozrávání kovů. „Podstatnou podmínkou v umění je zkušenost a pokus.

Kdo prakticky nepracuje a nedělá pokusy, nedospěje nikdy k úspěchu… Je správné znát obor od začátku do konce se vším, co patří k jeho příčinám a k jeho vysvětlení,“ uvádí Geber ve své Knize abstrakce.

Zná velké množství kovů jako například stříbro, zlato, olovo či měď, ale třeba i kobalt nebo mangan. S použitím kyselin sírové a dusičné a draselného a sodného louhu umí vyrobit soli různých kovů.

Odsuzuje napodobovatele

Arab ArRází známý jako Rhazes (865–925), autor Knihy tajemství, patří mezi skutečné alchymistické odborníky. Popisuje chemické nádoby a díky němu se podoba a vybavení arabských a evropských alchymistických dílen může přiblížit k realitě.

Látky rozděluje na zemité, rostlinné a živočišné. Zemité člení ještě na šest skupin a Rhazesovo dělení používá řada vědců ještě v 19. století!

Proti Geberovi a Razesovi a spoustě dalších se staví arabský lékař Abu Ali ibn Sina zvaný Avicenna (980–1037), který si o alchymistech nedělá iluze:

„Mohou vytvořit pouze znamenité napodobeniny – takové, že červené barví bíle, aby se co nejvíce podobali stříbru, nebo ho barví žlutě, aby se co nejvíce podobalo zlatu.“ Jeho hlas ale není vyslyšen.

Přeměnu nikdy neviděl

Arabští alchymisté, podle Avicenny napodobovatelé, se v Orientu těší velké oblibě až do konce 12. století. Teprve potom popularita arabských alchymistických laboratoří klesá a lákavého oboru se nadšeně chopí Evropané.

Inspirací se pro ně stávají arabské spisy, ve 12. století se objevují jejich první překlady do latiny. Bavorský učenec Albertus Magnus (1193–1280) provádí pokusy podle arabských návodů. Říká, že dokáže měnit barvu, povahu i vzhled kovů.

„Nikdy jsem ale neviděl přeměnu jiného kovu ve zlato,“ připouští ale Magnus, že skutečný mistrovský kousek, kterého všichni alchymisté chtějí docílit, se mu nedaří a ani nezná nikoho, kdo by to dokázal.

Složitá výroba kamene mudrců

Návody na léky skládající se z krve a rtuti i dalších ingrediencí sepisuje anglický mnich Roger Bacon (1214–1294), který připravuje střelný prach, ale také se zabývá alchymistickými pokusy.

Jeho cílem je vyrobit medicínu na prodloužení života. O něco podobného se snaží i francouzský alchymista Arnold Villanova (1245–1310). „Uzdravuje veškeré nemoci, povzbuzuje srdce, zvlažuje a osvobozuje průdušky.

Léčí za den nemoc, která by trvala měsíc, ve dvanácti dnech nemoc, která by trvala rok, a delší nemoc léčí za měsíc. Starcům pak vrací mládí,“ tak popisuje působení kamene mudrců, léku na široké spektrum nemocí.

Jeden z receptů na kámen mudrců doporučuje několik měsíců v hmoždíři drtit 95procentní rudu obsahující arzen nebo antimon společně s čistým kovem (např. olovo, stříbro, rtuť či zlato) a kyselinou vinnou či citronovou. Směs se několik dní zahřívá.

Dál se obsah rozpouští kyselinou sírovou či dusičnou, ovšem za přítomnosti polarizovaného světla a v měsíčním úplňku. Následuje ještě delší postup využívající okysličování, odpařování, rozpouštění.

Papež protestuje

Církvi se ovšem pokusy alchymistů nelíbí. Muže skloněné nad baňkami a křivulemi považují za nebezpečné živly využívající ke své práci zlé síly a démony.

Situace dokonce dojde tak daleko, že Svatý otec Jan XXII. (1244–1334) vydává ve 14. století listinu namířenou nejenom proti penězokazcům, ale i alchymistům a všemožným napodobovatelům zlata.

Vyhrožuje trestem v podobě vyloučení takových hříšníků z církve. Není mu to ovšem vůbec nic platné. Zákazy způsobí pravý opak. Zájem o pokusy, které občas skončí i výbuchem nebo požárem dílny, roste dokonce i mezi mnichy!

Chce připravovat léky

„Úkolem alchymie není hledat elixír života, kámen mudrců nebo měnit kovy ve zlato.

Má sloužit k přípravě léků proti nemocem,“ prohlašuje ale švýcarský lékař a alchymista Theophrastus Bombastus von Hohenheim známý jako Paracelsus (1493–1541).

Ačkoli se snaží postrčit alchymii směrem k vědečtější chemii, romantická představa, že se podaří v baňkách podaří transformovat nějaký kov ve zlato nebo připravit kámen mudrců a látky, které zajistí věčný život, je stále lákavá.

Proto obliba alchymie ve 2. polovině 16. století raketově roste a udržuje se během celého 17. století.

Útočiště u dvorního lékaře

„Viděl jsem na vlastní oči elixír života, který vyrobil.

Příprava sluneční rtuti, obsahující Boží vůli, mu trvala jenom patnáct minut,“ dušuje se český alchymista Matyáš Erbinäeus z Brandova, který se od anglického mistra Edwarda Kelleyho (1555–1597) učí lučebním postupům na pražském dvoře v době vlády císaře Rudolfa II. (1552–1612).

Současně s Kellym na pražský dvůr přichází i John Dee (1527-1608), bývalý rádce anglického krále Eduarda VI. (1537–1553) a také královny Alžběty I. (1533–1603).

Oba muži najdou v Praze útočiště u přírodovědce a dvorního lékaře Tadeáše Hájka z Hájku (1525–1600) v jeho domě U zlatého koníčka. „Připravte mi elixír mládí“ přikazuje císař a muži se pouštějí do práce.

Co odhalila povodeň

Co tajemný lektvar obsahuje? Badatelé dlouho tápou, až jim dá odpověď povodeň v roce 2002. V domě v Haštalské ulici 1 na pražském Starém Městě tehdy po propadu části dláždění objeví sklepení s alchymistickou dílnou a pecí.

„V ní se vyráběl elixír mládí, jehož výrobní postup jsme v domě objevili. Našli jsme dokonce i lahvičku s původním obsahem,“ říká Ludevit Horvath, který v domě roku 2012 otevírá Muzeum alchymie.

Recept na elixír mládí obsahuje 77 různých částí sušených bylin, sklízených za přesně definované polohy hvězd, teploty i tlaku. Nechybí v něm ani pořádná dávka alkoholu a opia.

Lektvar ze rtuti a zlata

Dalším úkolem rudolfinských alchymistů se stává výroba zlata. V přípravě transmutace kovu na zlato má hrát hlavní roli toxická rtuť, zlato a také výtažky z celé řady bylinek.

Výsledkem postupu má být temně žlutá nebo červená kapalina olejovité konzistence považovaná za tekuté zlato. Zřejmě jde o roztok zlata v kapalině, alespoň tak si složení údajného elixíru vykládají dnešní vědci.

„Rtuť se digeruje s grynšpanem, vitriolem, solí a silným octem v železné nádobě za míchání železnou špachtlí tak dlouho, až má rtuť konsistenci másla.

Pak se vyjme, omyje se vodou, vymačká se v semišové kůži, vytvaruje se do buchtiček a kalcinuje se se směsí kurkumy a galmey, nakonec se vyžíhá za pomoci dmýchání a zůstaví se zlatý regulus,“ tak zní návod alchymistů na výrobu zlata podle Berzeliovy chemické učebnice vydané v roce 1841.

Tajemství značek

Návod bez zastaralých termínů zní asi takhle: Rtuť se louhuje s octanem sodným, síranem železnatým a měďnatým a také s kyselinou octovou a chloridem sodným. Pomocí kovového železa se z roztoku vyloučí měď. Pak se ze rtuti vyrobí amalgám.

Látka se žíhá s kurkumou a uhličitanem zinečnatým. Vyredukuje se zinek. Potom se oddestiluje rtuť. Zůstane už pouze slitina zinku a mědi, tedy mosaz. Té ve středověku alchymisté říkají španělské zlato.

Ačkoli se podařilo objevit řadu návodů, ať už na výrobu zlata, elixíru mládí nebo kamene mudrců, mnoho z nich je psáno alchymistickými značkami, a proto si dodnes zachovávají svoje tajemství.