„Olympismus usiluje o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu a na respektování základních etických principů,“ praví se v Olympijské chartě.

Jenže ze sportu se postupem času stala věc prestiže, do které zasahuje i vysoká politická hra. Dějiny 20. století jsou příkladů, kdy byl sport takto zneužit, plné.

V roce 1931 se Mezinárodní olympijský výbor (MOV) schází v Barceloně. Světem sice otřásá hospodářská krize, ale všeobecně panuje optimismus, že se ji brzy podaří překonat. V Německu nacistická strana neustále posiluje, málokdo však věří, že by mohla znamenat vážné nebezpečí.

Funkcionáři olympijského výboru tak na svém zasedání přidělují pořádání olympijských her v roce 1936 Berlínu. Ve chvíli, kdy nastane rok pořádání berlínských her, však Německo již vypadá jinak. V křesle říšského kancléře sedí už tři roky Adolf Hitler (1889–1945). V Německu jsou zavedeny do praxe tzv. norimberské zákony, které společnost segregují a ze Židů dělají občany poslední kategorie.

Bojkot? Anebo…

Nacističtí pohlaváři mají hlavu plnou starostí, neboť se obávají bojkotu her. Svoji účast dlouho nepotvrzují Američané a Britové, dvě sportovní velmoci. Československo má výhrady od samého počátku a před hrami je vydáno oficiální komuniké, podle kterého reprezentace ČSR na hry nepřijede.

Lákadlo olympiády je však silnější a nakonec se všechny zmíněné země v Berlíně objeví. Proti bojkotu bojuje zejména tehdejší předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage (1887–1975). I když je diskriminace Židů v Německu nesporná, Brundage po své cestě do Berlína prohlásí, že o žádném pronásledování neslyšel.

Vztyčené pravice

V Berlíně zatím probíhají horečné přípravy. Z oficiálních míst je nařízen takzvaný týden smíchu, během kterého se Berlíňané učí být veselí a přátelští k cizincům. (Před OH v Pekingu v roce 2008 byli Číňané podrobeni velmi podobné „masáži“.) Protižidovská propaganda je pozastavena.

Přestane vycházet plátek Der Stürmer, tiskovina plná stupidních útoků na Židy. 1. srpna 1936 v 16 hodin a 51 minut na berlínském stadionu prohlásí pomenší muž s charakteristickým kartáčkem pod nosem: „Prohlašuji olympijské hry v Berlíně, jedenácté novodobé hry, za zahájené.“

Následuje slavnostní průvod jednotlivých výprav. Už první výprava, tradičně z Řecka, zvedne před Hitlerovou lóží pravice na pozdrav. Napodobí je Bolivijci, Bermuďané a Bulhaři, stejně jako Francie, Estonsko, Island, Itálie, Rakousko nebo Kanada.

Nutno ovšem podotknout, že olympijský pozdrav je tomu nacistickému podobný, na což se mnohé z výprav později vymlouvají. Když se na stadionu objeví Čechoslováci, diváci na stadionu demonstrativně zmlknou.

Podat ruku černochovi? Nikdy!

Samotné hry mají být podle nacistických ideologů oslavou nadřazenosti bílé rasy. Škrt přes rozpočet těmto plánům udělá americký atlet černé pleti Jesse Owens (1913–1980), který si z Berlína veze čtyři zlaté medaile.

Hitler je svědkem jeho skvělých výkonů, ale na rozdíl od jiných vítězů Owense nepozdraví. V zákulisí pak prohlásí: „Myslíte si, že dopustím, aby mě fotografovali, jak si potřásám rukou s černochem?“ Ale jinak je z her nadšen: „Příští hry se budou ještě konat v Tokiu,“ prohlašuje, „ale poté bude olympiáda vždy pouze v Berlíně.“