Nedotýkejte se krále, mohl by se rozbít! A není to vtip, riziko je tu opravdu velké! Kdysi sebevědomý a silný francouzský vládce najednou tak zkřehnul, že radši nikomu ani nepodá ruku…

Karel VI. (1368–1422) je skálopevně přesvědčen o tom, že jeho tělo je ze skla! Odmítá i sedět na trůnu, dokud nebude celý důkladně vystlaný polštáři.

Dojde to až v takovou posedlost, že mu musí krejčí všít do všech šatů ocelové tyče, aby se při sebemenším zaškobrtnutí neroztříštil na kusy. Ale vlastně se nikdo moc nediví. Panovník s přízviskem Šílený je svým celkovým duševním vyšinutím pověstný.

A podivná fobie z toho, že z našeho skleného těla může být každou chvíli hromada střepů? Ta je v této době čím dál častější.

Přitahuje, a zároveň děsí

Proč ale vůbec sklo? Materiál známý už od starověku právě v období gotiky v Evropě zažívá boom. Stále ale představuje něco drahého, lákavého, čímž pochopitelně vzbuzuje pozornost a fantazii. Jenže zároveň je i symbolem křehkosti.

Strachu, že skleněný předmět, vlastně stejně jako lidské tělo, se může ve chvíli rozbít a bude pryč! Zhruba od 15. do 17. století je skleněný klam mezi lidmi nejrozšířenější a skoro to vypadá, že se týká hlavně těch učených a bohatých.

A řadu příkladů najdeme i v literatuře. Hlavní hrdina z povídky Miguela de Cervantesa (1547 – 1616) Licenciát Sklíčko si například koupí afrodiziakální lektvar, ovšem namísto očekávaného účinku se „promění“ ve sklo.

Nepříjemnou poruchu popisuje i filozof René Descartes (1596-1650) a upozorňuje na to, jak snadno nás ošálí naše vlastní vnímání světa. Když se sklo stává dostupnějším a z jeho rozbití už nemusíme mít trauma, skleněný klam se ze světa postupně vytrácí. Ale úplně nezmizí.

Klavír v žaludku

„Co se mu to proboha stalo?“ diví se v březnu 1868 návštěvníci opery Vojevoda. Autor a dirigent v jedné osobě, Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893), si najednou začne oběma rukama křečovitě držet hlavu.

Přepadl ho právě obrovský strach, že mu hlava spadne na zem a rozbije se jako skleněná koule! Bez volných rukou ale dirigovat nemůže a představení končí….

Přestože je příběh někdy pokládám za mírně přehnaný, chování neurotického skladatele dosvědčuje, že ani v 19. století pocit skleněného těla nenechá lidi na pokoji.

Stačí být trochu nervově labilní, třeba jako dcera krále Ludvíka I. Bavorského (1786-1868) Alexandra Amálie (1826–1875), mimo jiné posedlá strachem z inkoustu na papíře, zelených stolů nebo jakéhokoliv prachu.

Z představy, že na hlavě nosí lenošku, a proto nemůže projít dveřmi, jí časem dokážou vyléčit. Z jiné, a to že jako malá spolkla skleněný klavír, proměnila se v onen křehký materiál a každou chvíli se může rozbít, bohužel nikoliv.

Konečně jsme vyhráli?

Od 20. století už jsou „sklenění lidé“ vzácností. Někteří lékaři se s nimi ale přesto čas od času setkají. Například psychiatr Andy Lameijn z Nizozemska popisuje v roce 1964 mladíka, který se prý cítí jako okenní tabulka.

Nejen, že je snadno rozbitný, ale všichni ho přehlížejí a vnímají jen to, co je za ním. Pocit, že jsme zranitelní a nedůležití, souvisí dle psychologů jednoduše s vyrovnáváním se s konečností lidského života.

A projevit se to může jakkoliv, ať už se cítíme být sklem, hradem z písku, nebo pírkem, na které stačí jemně fouknout. A proč už je tedy skleněný klam spíše minulostí? Každá doba s sebou zkrátka přináší posedlosti trochu jiné.

Po druhé světové válce patří třeba k nejčastějším duševním poruchám chorobný pocit, že nás někdo pronásleduje.