Úrodnější léta se střídají s méně úrodnými.

„Roku 1817, před sto lety, po neúrodě let tehdejších v celé střední Evropě, překvapil všechny vrstvy obyvatelstva hrozivý nedostatek obilí se svými průvodci, nedostatkem mouky a chleba, hladem,“ líčí historik Čeněk Zíbrt období po Napoleonských válkách.

Čeněk Zíbrt (1864–1932) sesbírá z naší i cizí literatury recepty dokazující, že „člověk vedle obilí, chleba, při nedostatku polní úrody, má v přírodě ještě jiné výživné látky, které buď vůbec nezná, nebo které zná, ale nevšímá si jich z nezvyku nebo zošklivuje si je.“ Není-li dost obilí, doporučuje mouku připravit z vodnice, pejřových kořínků, brambor, březového dřeva nebo z lišejníků.

Polévka z jetele a sedmikrásek

Po ruce má i recept na jídlo pro chudé, které nasytí zemědělce i v nuzných dobách: „Vezmi dvě libry rejže, jahel, nebo hrachu, libru bramborů, libru tykve, půldruhé libry mrkve a též tolik bílé řepy, dvě libry chleba, 28 liber vody a 12 lotů sádla neb másla.

Z toho připravený pokrm vystačí na dva dni k výživě dospělých osob.“ Ze všeho se vyrobí kaše, která vydrží 4-5 dní a případně se dá i rozředit.

Vaří se i polévky z různých bylin, třeba z červených jetelových hlaviček, pampelišek, sedmikrásek a dalších bylin, „o kterých se ví, že žádné hořké aneb škodné šťávy nemají.“

Chroust jako mandle

Lidé jedí všechno, co se hýbe: „Žáby na způsob kuřátek vařené a s omáčkou zadělávané jsou výborné jídlo. Mnozí jedí raději bílé, něžné záživné maso žabí, než kuřátka“.

Chutná je prý i veveřice nebo ježek a syslí pečínka se směle vyrovná králičí.  „Trhají motýly a čmeláky, aby si pochutnali na jejich žaludcích, že prý obsahují med,“ tvrdí dokonce Zíbrt. Není to ale jediná hmyzí delikatesa.

„Zvláštní pochoutku tvoří chrousti, a sice jejich předohrudí, kteréž chutě na Slovácku i v Čechách na pastvě pojídají. Odtrhne se hlava a tělo a prsa zbylá chutnají prý jako mandle…“