V roce 1701 vypukne tzv. válka o španělské dědictví. Španělská větev Habsburků totiž vymírá a na Španělsko si brousí zuby řada jiných panovnických rodů.

Je sice uzavřeno několik dohod, které mají nastalou situaci řešit, ale jak to tak bývá, vývoj jde jiným směrem. Vypukne válečný konflikt, který trvá dlouhých dvanáct let.

Konfliktu se zúčastňují všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řeší své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek utrpěvších v druhé polovině 17. století.

Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilují dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (složená z německých států, zemí rakouských Habsburků, Anglie a Holandska).

Posléze ještě dochází k několika změnám. Savojsko přechází na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojují Portugalsko a Katalánie.

Koalice se však později rozpadá a španělský trůn si nakonec udrží Filip z francouzského roku Bourbonů.

Válka se protahuje až do roku 1713, což mimo jiné znamená, že počet konvojů brázdících Atlantik mezi Španělskem a jeho americkými državami klesá. Z toho mají piráti pramalou radost, a tak se stahují ke břehům Evropy a přepadávají, na co přijdou.

Větší španělská flotila na trasu mezi Evropou a Amerikou vyplouvá až v roce 1715 a i ta je oproti minulosti silně zmenšená. Tvoří ji jen pět obchodních lodí, tři galeony a dvě doprovodná plavidla.

Velitelem jel zkušený námořník, generální kapitán Juan Esteban Ubilla.

Flotila nepluje kolem Baham, nýbrž osvědčenou cestou k severu a poté od severoamerických břehů na východ.  Jenže už na Floridě ji zastihne hurikán.

V noci, za zuřivého vytí vichřice, která na paluby valí vysoké vlny, za rachotu padajících stěžňů a za zoufalého křiku námořníků, které voda splachuje do hlubin, se každá loď snaží zachránit na vlastní pěst. Ale všechno je marné.

Prudký vítr lodi roztříští o floridské útesy. Zpráva o tragédii se rozšíří rychle a k místu neštěstí záhy míří španělské lodě i mnozí korzáři plující pod vlajkou Velké Británie. Proti sobě tak stojí dva muži;

Španěl Hoya Solórzano a Brit Henry Jennings. Nic nevadí, že se Británie již v roce 1713 oficiálně pirátství vzdala. Solórzano k vyzvednutí pokladu využívá tzv. dřevěné zvony. To jsou v podstatě jakési primitivní batyskafy.

Zvon je vybaven průzorem a ventilací a umožňuje proniknutí do hloubky 20 metrů. To Jennings se rozhodne, že jako správný pirát přijde k hotovému.

Většina španělských lodí se pohybuje na místě neštěstí, ale na floridském břehu si Španělé zřizují sklad, který hlídá jen 60 vojáků.

To Jenningsově pozornosti neunikne. Se svými muži na ně zaútočí a Španělé vidouce nepřátelskou převahu, raději zvolí zaječí taktiku. Piráti se tak zmocňují části vyloveného nákladu, ale Jennings si brzy rve vlasy z hlavy.

Dozví se totiž, že Španělé čtyři pětiny pokladu odvezli den před pirátskou akcí. A tu přitom sám Jennings o dva dny odložil… Jenningsova akce však vystraší i Španěly, kteří raději hledání ukončili. Velká část pokladu tak zůstává pod vodou.

Až v roce 1967 americká společnost profesionálních hledačů Treasure Salvors vyloví ze španělských vraků 12 000 stříbrných pesos a velkou okovanou bednu.

Ta obsahuje zlaté prsteny, kroužky, rukojeti kordů, náboženské medailony a také 157 zlatých dublonů ražených v mincovnách v Limě a v Mexiku. Značná část tohoto pokladu však u břehů Floridy stále leží na dně. Takže kdyby náhodou někdo jel kolem…