Delfín Peter podstupuje experimentální kurz angličtiny. Spíše než biflování ho ale zajímá jeho lektorka. „Když jsem seděla s nohama ve vodě, připlul a zíral na ohyb mého kolene,“ říká trenérka. „Chtěl zjistit, jak ta zatracená věc funguje.“ Kdo tady vlastně zkoumá koho?

Experiment začne jako jeden z nejambicióznějších programů na výzkum chování zvířat. Končí jako klasická, tragická lovestory. Účel toho všeho je jediný: naučit delfína mluvit. Koneckonců, jsou 60. léta, každý chce rozpovídat zvířata.

Kontakt z hlubin

O mezidruhové komunikaci sní tou dobou i další instituce, NASA. Astronom Frank Drake (*1930) právě dokončuje experiment na zachycení signálů mimozemských civilizací pomocí rádiového teleskopu, když mu do rukou padne bestseller Člověk a delfín (1961).

Americký lékař John Lilly (1915–2001) v něm popisuje, jak jeho laboratorní delfíni imitují intonaci lidské řeči. Lilly nevidí důvod, proč by se tato zvířata nemohla lidskou řeč také ovládnout. To Drakea ohromí.

„Oba jsme chtěli porozumět maximum o výzvách komunikace s jinými inteligentními druhy,“ říká. Je rozhodnuto. NASA Lillyho zadotuje a lékař si roku 1963 otevře v Karibiku novou laboratoř. Zde má člověk a delfín najít společnou řeč.

Intenzivní kurz

Mladá Margaret Howe Lovattová (*1947) nemá praxi, ani vzdělání, jen lásku ke zvířatům a drzost zeptat v laboratoři u Lillyho na práci.

„Byli tam tři delfíni,“ vzpomíná, „samice Pamela a Sissy a samec Peter.“ Následujících šest měsíců roku 1965 se Margaret a Peter stanou nerozlučnou dvojkou. Lovattová žije s delfínem v bazénu 24 hodin denně, 6 dní v týdnu.

Spí na vyvýšené platformě a papíruje na stole zavěšeném ze stropu. Sedmý den se Peter vrací za Pamelou a Sissy. A první výsledky se dostavují rychle. Po intenzivním kurzu angličtiny je Peter schopen pozdravit svou trenérku: „Hello, Margaret.“ Pro delfíní anatomii je to solidní výkon.

Druhá meta

Vztah trenérky a delfína se mezitím vzájemně prohlubuje. Během pátého společného týdne se dospívající samec s probouzejícími pohlavním pudy začne pokoušet o druhou metu. „Peter se mnou rád trávil čas,“ říká věcně Lovattová.

„Třel se o mé koleno, mou nohu, nebo mou ruku.“ Posílání Petera do bazénu k samicím, kdykoliv na něj přijdou pářící tendence, příliš narušuje vyučování. Tak Lovattová v rámci úspory času přistupuje k manuálnímu řešení.

„Stejně jako u svědění – poškrábej se a pokračuj dál. A to je vše, o co šlo. Z jeho strany to bylo sexuální, z mé nikoliv,“ dodává trenérka.

Na vlnách LSD

Uběhne rok a Lilly o experiment s mluvícím delfínem ztrácí na podzim 1966 zájem. Pokrok se zpomalil – až na pár naučených frází Peter nevykazuje zájem o diskusi s lidmi, ani o křeslo v OSN, o čemž Lilly do budoucna snil.

Vědec se zaměřuje na pokusy s halucinogenem LSD a od projektu s Peterem dává ruce pryč. NASA zastaví proud dotací a laboratoř se musí zavřít. „Nemohla jsem si nechat Petera,“ lituje Lovattová. „Pokud by byl kočka nebo pes, pak možná.

Ale delfín?“ Tři kytovci jsou přemístěni do jiné laboratoře v Miami, kde daleko od pohodlí slunného Karibiku živoří.

Zlomené srdce

Pokud Lovattová nese odloučení těžko, pak delfín přímo fatálně. „Zavolal mi John Lilly, aby mi oznámil, že Peter spáchal sebevraždu,“ vzpomíná Lovattová. Delfíni nedýchají automaticky, každý nádech je vědomé úsilí.

Když chtějí skoncovat se životem, jen zadrží dech, potopí se ke dnu a už se nenadechnou. „Ten delfín se do ní zamiloval. Když ho oddělili od lásky jeho života, zlomilo mu to srdce,“ je přesvědčen veterinář Andy Williamson. Po Johnu Lilly se už nenajde nikdo, kdo by se pokusil naučit delfíny anglicky.