Zelenočerně nalíčené oči dominují tvářím Egypťanek. Na plochu celého horního očního víčka si nanášejí zelený malachitový prášek, tedy uhličitan měďnatý.

Kolem oka vytvářejí silné linky černidlem, které se skládá z rozdrceného uhličitanu olovnatého spojeného s dalšími přísadami kvůli roztírání.

Stejné černidlo používají i na řasy a obočí. Líčení, jež vypadá hodně výrazně, má i svůj praktický význam. Barvy dokážou účinně chránit zranitelné oči před záněty a podrážděním způsobeným ostrými slunečními paprsky. Nejde ale jenom o oči.

Egypťanky sice nevědí nic o škodlivosti UV paprsků, ale proti spálení si potírají pleť olejem. Rty si chrání směsí okru rozetřeného ve vrstvě tuku. Na odličování používají směs křídy s olejem a vlasy si barví přírodní hennou, drceným práškem z lenovníku bílého.

Ve starověku to není nic neobvyklého. Líčily se i Římanky, ty krášlením strávily klidně i několik hodin. A co středověk? I tehdy se ženy líčí, navzdory tomu, že to církev odsuzuje. Tehdy je populární bílý obličej, který se dosahuje i pomocí bílé pšeničné mouky.

Objevují se třeba balzámy na rty ze sádla a majoránky. K výrobě růže na rty poslouží usušené květy světlice barvířské.

Venkovanky mají smůlu

V renesanci zažívá zlaté časy líčení. K docílení bílé pleti se většinou užívá pudr vyráběný z mouky. Typické je pro tuto dobu jemné líčení včetně vysoce klenutých oblouků obočí. Drahé šaty se stávají zárukou, že si člověka ve společnosti všichni předcházejí.

Proto se měšťané oblékají jako šlechta a nošení drahých šperků i líčení si dopřávají také manželky bohatých sedláků. Ale nejenom ony.

Anglický básník John Taylor, který se v 16. století vydá do Prahy, popisuje manželku kominíka, která se strojí jako nějaká šlechtična. „Co šašek barevná a – Bože můj – dech voněl jí jak cukrovaný hnůj,“ líčí, jak vypadala.

Z toho důvodu se mnohdy nedá poznat, kdo je urozený, a kdo patří mezi poddané. Situace v habsburské říši nakonec dospěje tak daleko, že zemský sněm nařizuje venkovankám, že nesmějí nosit šperky a nákladné šaty.

Podvod s muškami

Během renesance se také objevuje známý zkrášlovací prostředek, tzv. mušky. Kousíčky černé látky, vystříhané většinou z hedvábí, saténu nebo taftu ve tvaru srdíček, koleček i složitějších obrazců, se lepí na tvář, do výstřihu i jinam.

Umístění má svůj význam, naznačuje třeba, že nositelka touží flirtu. Nejvíce se mušky nosí koncem 16. století. Proč právě tehdy? V Evropě se objevují epidemie neštovic. Nemoc spoustě žen zanechá na památku ošklivé jizvy a vřídky. Mušky tyto nedostatky dokonale zakryjí…