Johann Strauss a Josef Lanner jsou každý jiný. Johann je melancholik se sklonem ke smutným náladám, zatímco Josef se rád baví ve společnosti. Možná právě proto se skvěle doplňují a orchestru se daří.

Johann Strauss starší (1804–1849) doplní v roce 1819 trio houslisty Josefa Lannera (1801–1843).

Dá se říci, že spolu s bratry Karlem a Janem Drahánkovými tvoří v kvartetu čtveřici nerozlučných přítel. V následujících čtyřech letech se orchestr rozrůstá.

Lanner se ho ho rozhodne rozdělit a Strauss se při té příležitosti osamostatní. Po hádce v září roku 1825 se rozkmotří.

Válcuje konkurenci

Lanner při svých koncertech sází na přepracovaný výběr známých oper a před publikem se chce blýsknout hlavně svou virtuózní hrou na housle. Strauss oproti tomu vsadí na valčíky – a zažívá téměř pohádkový úspěch.

Tím, jak roste jeho sebevědomí, se stále více projevuje i jeho obchodní talent. Zavádí například pevné vstupné na svá představení nebo zaměstná specialistu na osvětlení a ohňostroje.

Brzy je na tom tak dobře, že si může najmout tolik hudebníků, aby mohla jeho kapela hrát hned v několika sálech současně. Sám pak kočárem přejíždí z jednoho do druhého a v každém se na chvíli chopí houslí.

Dokonale tím válcuje konkurenci, která podobné možnosti nemá. Kromě toho si Strauss také umí pojistit přízeň císařského dvora – získává titul c.k. hudebního ředitele dvorních plesů.

Vydrží až dodnes

S manželkou Annou přivedou na svět celkem sedm dětí. Hned tři synové, Johann mladší (1825–1899), Josef (1827–1870) a Eduard (1835–1916), pokračují v muzikantské tradici svého otce.

Johann Strauss mladší se proslaví jako autor oblíbeného valčíku Na krásném modrém Dunaji, za zřejmě nejtalentovanějšího je ovšem považován Josef.  A díky potomkům nejmladšího Eduarda dynastie založená králem valčíků, jak se Johannovi staršímu přezdívalo, vydržela až dodnes.